Záchranář

174
„Tak proč nás pořád honí? Proč nerabujou města a nekradou?“ Odpověď
mě šokovala.
„Protože si jim zabil jejich kmenového vůdce, kterého oni uznávali bezmála
jako svého boha. A že si ho prý zabil nějakým rituálním způsobem a proto smrt
musí být pomstěna. Označili tě jako Šakru, což znamená něco jako: „Ten, který
přichází v noci“. Mají tě v bázlivé úctě a zároveň tě hrozně nenávidí. Říkal, že
budou bojovat a hledat, dokud tě nenajdou. Všichni tvoji přisluhovači, že prý
zemřou hroznou smrtí.“ Tady jí začal znova přeskakovat hlas. Eleonora.
Dokážu si představit co s ní asi museli dělat…
Šli jsme pustou krajinou a já přemýšlel a vybavoval si okamžiky s Elí. Byla to
taková naše druhá babička. Laskavá naděje a pro Míšu vrba na všechny její
bolesti. Respektoval jsem ji. Občas sice na mě byla dosti příkrá, ale
spravedlivá. Nejvíc mě znepokojovala slova Míši, že prý mě budou hledat
pořád, dokud mě nenajdou.
„Myslíš, že po nás půjdou pořád, jak říkal ten…“
„Vykonali všichni hromadně přísahu, tam na tom kopci. Ta přísaha se dědí
z otce na syna a z matky na dceru. Je nezrušitelná. Prý by jejich národ zahynul,
kdyby ji porušil, nebo se ji nepokusil naplnit.“ Říkala to takovým přemýšlivým
hlasem.
„Tak to jsme v pěkný prdeli.“ Prohlásil jsem.
„Jo,“ Řekla na to Míša. A víc nic. Myslel jsem, že z ní něco vypadne, nějaká
útěcha, ale byla zticha.
„Co budeme dělat? Ty magoři nás budou nahánět po celý Evropě.“
„To budou. Nejhorší je to, že se sice rozdělili na několik klanů. Myslím, že
říkal do čtyř. Ale přísaha byla vykonána pod totemem, na který byla naražena
hlava jejich náčelníka. A to je největší urážka, které se kdy kdo dopustil. Toho
se prý nedopustili ani Arabové.“ Podívala se na mě. Trochu jsem zbledl.
„Jó, aha...“ A pak: „No jo.“ Bedlivě se na mě zadívala. A pak řekla: „Jediný,
kdo by mohl zrušit tu přísahu, je jeho syn.“
„Jó. No to by bylo dobrý. A ten je kde?“ Zeptal jsem se.
„Toho si probodnul.“ Takže nás čeká putování celou Evropou a nakonec, buď
potupná a hrozná smrt na rožni, nebo naopak umrznutí někde v lese na útěku.
Byl jsem úplně zoufalý. Jsme v hajzlu. Kdyby vedle mně nešla Míša, tak bych
spáchal sebevraždu.
Já jsem nějaká jejich mýtická postava, já, který se u toho zabíjení dvakrát
posral, několikrát se psychicky zhroutil… To je k smíchu, dokonce jsem se
začal potichu smát. Míša na mě udiveně pohlédla.
„Čemu se směješ?“ Řekl jsem jí to. K smíchu jí to vůbec nepřišlo. Povídá:
„Vím, že si magor Eriku…“ Oslovila mě jménem, což se už dlouho nestalo…
„Taky vím, jak si se choval ke psům, ale proč si toho náčelníka musel
takhle zo ha vit?“ Poslední slovo slabikovala.
Chvíli jsem mlčel. Pak jsem řekl:
„Nevím, myslel jsem, že se pak budou bát, že nás nechaj na pokoji. A taky mě
ten chlap hrozně sral a navíc nemám rád černochy.“