Záchranář

227
„Míše zasvítila očíčka.“ Asi se jí líbí. Já mám ale svůj nůž z Bavorska a ten
mi stačí. Vzal jsem si pouze multifunkční Viktorinox a dál už nic.
Chtěli jsme se podívat do Paříže, jestli tam někdo nežije a podívat se, jak ji
vypálili, ale nakonec jsme to obloukem obešli. Eifelovku jsme z dálky viděli,
stála trochu nakřivo, ale stála.
„To by mě zajímalo, co s ní ti prevíti dělali?!“ Povídám. Nic na to neřekla,
uháněli jsme dál k pobřeží.
Sněží, chodíme po pláži. V dálce větřím Anglii.
„Jestlipak tam někdo žije?“
„Sotva.“ Odpoví Míša. Je poslední dobou taková pesimistická, chodí jak tělo
bez duše a ani se se mnou nebaví. Když se jí na něco zeptám, tak mi kolikrát
ani neodpoví a když, tak to jsou jednoslabičný odpovědí. „Sotva“ bylo
výjimkou.
„Jak se dostanem na druhou stranu?“ Znova se pokouším navázat rozhovor.
Pokrčí rameny.
„Přeplavem?“ Už mě začíná štvát. Dojde k vodě, strčí do ní ruku a zase pokrčí
rameny.
„Tak přeplavem!“ Jdu do vody, sleduje mne. Už jsem tam po pás. Je půlka
ledna, voda je celkem v pohodě. Už ji mám po prsa a otáčím se. Konečně jde
taky do vody…
„To ti to trvalo.“
„Hmm.“
Plavem. Když se ponoříme úplně do vody, tak plavem celkem rychle. Se
sledováním směru nemáme problémy, pod sebou tuším dno a instinktivně vím
kudy mám plavat.
Snažím se napodobit styl delfína, chtělo by to ale ploutve. Zase jsme se vrhli do
něčeho bez přípravy! Ploutve by nám moc pomohly…! Sakra!
Míša je o něco pomalejší. Po dvou hodinách vystupujem na břeh.
„Anglie!“ Nikde nikdo. Vylézáme na písečný duny a rozhlížíme se. Míša větří.
Já nic necítím.
Obracím se na ni.
„Ty máš čich na průsery. Cítíš něco?“ Zakroutí hlavou. Pak se zeptá:
„Kam chceš jít?“
„Asi do Skotska, už jsem ti to jednou říkal.“
„Hmm. Něco mě napadlo.“
„Jó a co?“ To by mě hrozně zajímalo co vymyslela.
„Víš jak jsme tenkrát večer mluvili s Horstem…“
„No.“
„Říkal, bavili jsme se o těch genetickejch výtvorech…“
„Jasně, vím. A co?“
„Říkal něco o Islandu…že tam taky zdokonalovali lidi.“
„Hmm, je to možný. Ale nechápu…“ Skočila mě do řeči.
„No, že bychom se tam mohli vydat… Okouknout to.“ Povídá. To mě docela
zajímalo.
„Okouknout?“