Záchranář

258
obličej a kopal do nohy, byl jsem ale úplně nepříčetný, stisk jsem nepovolil
a škrtil ho dál. Pak jsem ještě víc sevřel, mlácení ustalo.
„Svině!“ Konečně byl mrtvý, odkutálel jsem se vedle něho a oddychoval. Měl
jsem dost. Na zemi jsem ležel asi čtvrt hodiny. Pak jsem se zvednul a došel
k lůžku kde ležela Míša.
„Teď jsme měli namále.“ Posadil jsem se a tupě jsem zíral před sebe. Po chvíli
jsem zase vstal a karabinu si přehodil přes rameno, oba chlapi jsem čapnul za
nohu a táhl je do ložnice, kde spali všichni pohromadě. Rozsvítil jsem.
Došel jsem s nimi doprostřed místnosti a pustil nohy. Lidé se začali probouzet.
Natáhnul jsem závěr karabiny a vystřelil půlku zásobníku do vzduchu. Ozval se
poděšený jekot. Všichni se kryli za postelemi. Pohled na mě nebyl asi taky nic
moc…měl jsem obličej samou krev a stál jsem trochu nakřivo.
„Kdo o tom věděl?!“ Zeptal jsem se. Nikdo neodpověděl.
„Kdo o tom věděl?!“ Zopakoval jsem otázku a vystřílel zbytek zásobníku.
„Jestli mi to hned nepovíte, tak vás všechny jednoho po druhém umlátím!“ Lidé
se krčili za postelemi. Někde jsem slyšel pláč. Bylo mi to jedno, se mnou by se
taky nikdo nesral.
Přebil jsem zásobník a zamířil na jednu z ošetřovatelek. Je to stará
psychologická finta, najít si tu nejhezčí a nejmladší, on už se někdo přizná.
„Tahle dáma bude první, kdo bude mít tu čest!“ Čekal jsem, demonstrativně
jsem natáhnul závěr. Nic se nedělo. Přistoupil jsem k brečící holce a zlehka se
jí dotknul hlavní, to mělo za následek, že se dotyčná dala do hysterického
pláče, objala mi nohy a prosila o život. Musel jsem hrát drsného.
Odkopnul jsem ji.
„Tak bude to! Kdo o tom věděl, že se ty dva na mě chystaj?“ Zpoza jedné
postele vstal mladý doktor, jeden, co se s nima často bavil. Pohlédl jsem na něj
a naznačil mu aby šel ke mně.
Byl úplně bílý a celý se klepal. Jeho oči mluvili jasně: „Nezabíjejte mě.“
Přistoupil ke mne.
„Tak ty si o tom věděl?“ Horlivě pokýval hlavou. Pak povídá:
„Snažil jsem se jim to rozmluvit, ale byli jak posedlí… Nevěděl jsem ale kdy to
chtěj udělat…Já, já…“
„Posrals to hochu!“ Rozklepala se mu brada.
„Dojdi si vedle pro tu nohu od stolu!“ Prosebně se na mne podíval.
„Dělej, ať už můžou ostatní spát.“ Vyvalil oči. Ostatní nás v němém úžasu
sledovali. Mladík se za chvíli vrátil s nohou, byla od krve.
„Víš čí je to krev?“ Zeptal jsem se ho. Zakroutil hlavou.
„To je moje krev! A vidíš, žiju!“ Mladík se na mě omluvně podíval. „Víš co tě
čeká?“ Sklopil hlavu.
„Tou nohou se předevšema umlátíš!“ Vyřknul jsem trest. Ostatní propukli
v pláč, Alfréd vstal a šel ke mně.
„Místo toho chlapce zabijte raději mne!“ A kleknul si před nás.
„Tady nejste ve filmu, milý Alfréde. Jestli okamžitě nevstanete a nevrátíte se na
své místo, tak kvůli vám zemře dalších pět lidí!“ Alfréd chvilku přemýšlel, pak
vstal a šel se sklopenou hlavou na své místo.