Záchranář

„No, tak už je to dobrý, neřvi, prosím tě. Už seš v bezpečí… No ták…“
Docela mě to dělalo dobře. Rozbulela se ještě víc. Trvalo to asi půl hodiny. Psi
mezitím dojedli a někteří jenom líně okusovali kosti, jiní se povalovali před
autem. Viděl jsem taky dvě dvojice jak se spolu kočkují…
I když to je blbost! Jak se psi můžou spolu kočkovat?
x x x x x
„Musíme jet, přestaň už.“ Zase začala natahovat.
„No tak, nech toho, prosím tě.“ Přiznám se, že se mi to nelíbilo, hrát si na
utěšovatelku. Šetrně jsem se jí zbavil. Uraženě se ode mě odtáhla na svoji
stranu. Rozjel jsem se ke skladu, kam jsem měl původně namířeno. Míša
nepřítomně civěla před sebe. Pejskové se za mnou nedočkavě rozběhli.
„Copak jsem nějaká atrakce?“ Musím si opatřit nějakou lepší zbraň než je
katana. Na osobní souboje je sice výborná, ale chtělo by to nějakou pistoli.
Zastavil jsem před sklady, klíče jsem si vzal už dříve z šéfovy kanceláře. Opět
jsem zastavil těsně u dveří, aby případní hladovci museli chodit po jednom.
Vylézt jsem musel zadními dveřmi, protože Míša odmítala se hnout z místa.
Zase začala brečet.
„Musím ven. Zůstaň tu a nikoho nepouštěj dovnitř.“ Chtěl jsem nějak zlehčit
situaci, chytla mě za ruku.
„Musím ven, sem se psi nedostanou.“
„Kam deš?“ To byla její první slova, co jsem slyšel od tý doby co jsem ji
opustil v kuchyni.
„Musím.“ Zase se odtáhla. Otevřel jsem zadní dveře. Psi zvědavě nakukovali
zpoza auta. Pak jsem odemkl dveře do skladu.
Tma, elektrika nejde. Záložní jednotku jsem nenahodil. Nechce se mi
riskovat další cestu do spojovací místnosti. Vyhrnu rolety, doufám, že tu nejsou
čoklové… Katanu mám pro jistotu v ruce. Nikdo tu ale není. Vytáhnul jsem
rolety. Sklad je to obrovský, dlouhý asi padesát metrů a široký minimálně
deset. Celý náš areál jsou vlastně bývalá kasárna. Vše je nově zrekonstruovaný.
Sklad, to byly NZety, sklady pro případ války. Je tu spousta věcí, od
lékárniček, přes oblečení až po gumový nafukovací čluny. A já pro svůj plán
potřebuji nějaký další věci, jako je oblečení, jídlo a podobně.
Vzal jsem košík a vydal se „nakupovat“. Nejdřív boty, vemu ty s podšívkou,
dvoje… no radši troje, ale co boty jsou boty, házím do košíku raději ještě jednu
krabici. Kalhoty to samý i s bundou, raději víc než míň. Taky ponožky.
Nesmím zapomenout, že jsme dva. Sto párů kvalitních moirových ponožek,
dalších sto teplých se zpevněným nártem a patou. To by mělo stačit. Košík je
plný, jdu zpátky. Musím se zeptat Míši, co má za velikost bot. Otevírám
opatrně dveře. Pejskové číhají opodál, hlad už ale nemají. Uklízím věci do
kufru.
„Musíš se mnou do skladu, vybereš si nějaké pořádné oblečení, v tomhle
pytli nemůžeš chodit! A taky nějaké pořádné boty. Pojď.“ Míša neochotně
vstává, podlamují se jí ale kolena. Zachytávám ji, je asi hodně zesláblá.
31