Záchranář

167
„Co to je? To je noční vidění! Kde si ho vzala?“ Nestačím žasnout. „Já
myslel, že zůstalo na benzínce…?“
„Ne, měla jsem ho celou dobu v baťohu.“ No to čumím. Dávám ji pusu.
„Jsi úžasná.“
„Bacha, mám to seřízené!“ Za tu pusu je ale ráda, vím to. Bože, jak dlouho
jsme už nebyli spolu!
„Slyšel jsem nějaké rány, tak jsem šel dopředu.“ Jdem zpátky k motorce.
„Dostala jsem první dva, asi nějaká hlídka. Tulili se k sobě jako dva teplouši.“
„Asi jim byla zima.“ Komentuju Míšinu poznámku. „Buď, ale opatrná, můžou
tu mít přes cestu, nějaký dráty… Dávej pozor kam šlapeš!“
„Neboj, s těma brejlema to je jako v počítačový hře.“
„Moc si věříš a to je první krok do hajzlu!“
„Dyť si dělám srandu.“ Běží zase zpátky k vesnici. Zvedám motorku a
přidávám do kroku.
„Sakra nic nevidím!“ Nadávám a tlačím těžký stroj před sebou. Ticho, zajímalo
by mě, kde je Míša.
„Doufám že ji nedostali!“ Nasednu obkročmo na motorku a odpichuju se
směrem k zamrzlé vesnici. Už vidím, baráky kde svítí.
„Opatrně brzdi!“ Ozvalo se za mnou, málem jsem spadnul, jak jsem se leknul.
„Já z tebe dostanu infarkt! To nemůžeš nějak šetrně! Víš jak jsem se leknul!!!“
Smích.
„Dostala si ještě někoho?“
„Ne, podle mně už nikdo nehlídá, ta hlavní cesta byla úplně nehlídaná.“
„Asi tam mají nástrahy.“ Povídám.
„A nebo na to serou!“
„To je taky možný. Jak to vidíš?“ Ptám se. Myslím tím, co uděláme.
„Uvidíme, motorku nech tady a pojď za mnou, omrknem jestli chrápou. Každý
z nich měl dva granáty… mohla by být sranda.“ Jakou srandu má Míša na
mysli, my je jasné, zvlášť po tom co jsem zase zahlídl kousek toho jejího
úsměvu.
Složil jsem si samopal (už to dělám i po tmě), hodil si ho na záda, přes vestu a
vyrazili jsme na obhlídku.
Z jednoho baráku vyšel nějaký chlapík a močí přímo před vchod do sněhu. Jak
je vidět, z hygienou si tu starosti nedělaj. Hodil cigáro do sněhu, zachvěl se
zimou a mazal zpátky. Asi důvěřujou těm nešťastníkům na vartě. Obešli jsme
baráky kolem do kola a já si ověřil, že velkou potřebu vykonávají v zadu na
dvoře.
„Pěkně smrdíš.“ Komentovala to Míša. Nic jsem neříkal, na hovna mám prostě
štěstí. Vzadu za barákem byla najížděcí rampa. On totiž ten dům, na který se
chystáme zaútočit, je bývalý hostinec. Slovo „bývalý“ je tu víc než trefné,
protože za domem je naházeno plno flašek a jak znám úzkostlivou povahu
Němců, co se pořádku týče, tak ho asi způsobil poslední „nájemce“.
„Všechno to poserou a zaneřáděj!“ Komentoval jsem, když jsem šlápnul na
prázdnou flašku od Metaxy a spadnul na zem. Ještě že jsem tak nabalený,
pěkně bych si narazil kostrč.