Záchranář

166
„Počkáme do večera, pak uvidíme.“ Rozhodla. Hmm, asi jo, nechám to na
ní.
Pak mi došlo, jaká je vlastně zima.
„No počkej, do večera je spousta času, kde chceš přečkat zimu?“
„Prosím tě, stmívá se už ve čtyři a teprve pak se opatrně přiblížíme k vesnici.
Když půjdeme potichu, tak nás neuslyší. Můžem jim proklouznout, nebo je
překvapit…“ Zase se na mě usmála, tím svým vražedným smíchem. A dodává:
„Ty budeš tlačit motorku a já půjdu opatrně vepředu. Kdyby něco tak motorku
hodíš na zem a půjdeš mi pomoct.“
Choulíme se k sobě a podupáváme ve sněhu. Kousek stranou od vesnice je
autobusová zastávka a tam čekáme. Aspoň sem nefouká…
„Vesničané“ asi nebudou moc opatrní, tím kouřem na sebe akorát upozorňují.
Jestli to je nějaká hlídka, čemu moc nevěřím, tak to jsou normální blbci a jak
říká Míša, neměl by je být problém překvapit… Se všemi důsledky co to slovo
má. Já bych ale raději volil cestu nižšího odporu, pěkně vesnicí proklouznout,
aby si nás nikdo nevšiml a pak se vypařit. Něco mi ale říká, že to nepůjde. I
kdybychom zabili jenom jednoho lumpa, druzí to brzy zjistí a pak začne nová
štvanice. Minuty se hrozně vlečou a já už se těším až potáhnu motorku
k vesnici a jak se při tom zahřeju. Jsou čtyři hodiny, Míše se to ale pořád nezdá,
chce vyrazit později, možná v šest. Nakonec vyrážíme v deset večer, pohádali
jsme se. Tma jak v pytli, nic není slyšet, ani psi nevyjou, každý je zalezlý
doma. Naštěstí je bezměsíčná noc a jenom hvězdy osvětlují krajinu.
Pod nohama mi příjemně křupe sníh. Marteny by snesly třetí ponožku, zvlášť
po tom zatraceným čekání. Míša mi pomáhá tlačit, chce se taky zahřát. Jdeme
trochu oklikou, v té tmě se mi podařilo objevit náznak další, asi polní cesty. Je
tu víc sněhu, docela už mě to tlačení unavuje. Máme za sebou dva kilometry.
Už vidím světla… Jsou to dva baráky, které svítí. Není ovšem rozsvíceno
úplně, přes okna maj deky, ale i tak je to lajdácky pověšené, tak, že je vidět
odlesky. Míša pouští motorku a jde v předklonu napřed Berettu s tlumičem
v rukou. Je asi třicet metrů přede mnou. Nejasně vidím její obrysy, chvílema se
mi úplně ztrácí. Poslouchám, uši mi mrznou… Nikde nic. Pak, ale uslyším
takové dvojí rychlé syknutí.
„Co to bylo?“ Pokládám opatrně motorku a běžím, kde tuším, že by mohla být
Míša. Nikde nikdo. Rozhlížim se, chci ji zavolat, ale neodvažuju se. Mohly by
tu být hlídky. Jdu zpátky k motorce, ohlížím se. Nikde nic. Najednou zahlédnu
obrys postavy. Instinktivně padám na zem.
„Už si mohl být dvakrát mrtvej!“ Křikla.
„Jak si mě mohla vidět?“ Ptám se.
„Koukej.“ A přistoupila ke mně blíž.
„Co mám vidět?“ Už jsem z ní nervózní, co zas blbne?
„Nic nevidíš?“ Má nějaký moc škádlivý hlas, takový měla vždycky když nade
mnou měla v jistých věcech převahu…
„Prosím tě, nech toho, můžou nás dostat a ty tady takhle blbneš! Co je?“
„Mám tohle.“ Chytne mě za ruku a táhne jí ke svý hlavě.“