Záchranář

Zjištění
Venku vili psi. Tuhle větu nemají radi děti při diktátu, ale já nemám rád její
iniciátory.
Posnídali jsme za zvukové asistence lahůdkové párky. Byly docela dobré, jen
hořčice chyběla. A samozřejmě chleba… Po snídani jsem si asi na hodinu
lehnul, byl jsem za včerejšek docela utahaný. Nedalo se to ale vydržet.
„Však dostanete, co vám patří!“ Zamručel jsem a otočil se čelem k Míše.
Mračila se.
Jestli dnešek bude tak náročný, tak to dlouho nevydržím.
Začal jsem uskutečňovat plán na opuštění skladu. Možná ale, že se sem ještě
vrátím. Uvidíme. Míša se onečně také zvedla a promluvila asi tři nebo čtyři
slova. Jinak se zdá být dobrá, do sprchy odmítla jít, protože teče studená voda.
Nechtěl jsem se s ní hádat, pokud nebude moc smrdět, nechám to být. Je to její
věc.
Vylezla nahoru na regál, do ruky jsem ji dal nohu od stolu.
„Až na tebe zavolám tak slez dolů a poběžíš do auta.“ Jenom jsem jí to
oznámil. Nediskutoval jsem.
Opatrně otvírám dveře, katanu v ruce, jeden vlčák leží kousek od dveří.
Rozmáchnu se a… a je vejpůl. Ani nezakňučel. Psi začali štěkat, pouštím
hasičák a zaháním je pryč. Rychle hadici napojit na hydrant, vlčáka kopnu pod
auto, nemusí všechno vidět. Volám na ní.
Pouštím hydrant, psi se nebezpečně přibližují, cítí krev a jejich dlouho
potlačované lovecké instinkty jim velí se na mě vrhnout. Míša kupodivu skáče
do auta, hadice se začíná narovnávat, ještě stačím vyskočit na kapotu motoru.
Tlak je hrozně silný, málem mě smete z auta, zapřu se nohama. To už první
psiska lítaj vzduchem, voda si s nima dělá co chce, namáčknu je na sousední
zeď. Chtějí utéct, ale mají smůlu. Odchytnul jsem proudem vody asi dvacet psů
a ty jsem nahnal do kouta.
„Všechny vás svině utopím!“ Řehtám se u toho a připadám si jako šílený
kapitán na podivné alegorii lodi. Vše je ale obráceně, kolem beton, ale moře mi
protéká rukama. Asi třem psům se podařilo utéct, ostatní spolehlivě držím
v rohu, je to takové obrovské chlupaté klubko zmítající se v rohu budovy.
Proud je doslova vražedný, už se nikdo nepokouší utéct. Hromadu kropím
ještě asi deset minut. Jsem pěkně zpocený. Seskakuji na zem a zavírám hydrant,
s pocitem dobře vykonané práce sedám do auta. Míša je úplně bílá, asi se
koukala. Nic neříkám, vyjedu bránou za ní zastavím a zavírám ji. Těm co
přežili, bude žrádlo na pár dní stačit… Myslím, že za vratama bude nával…
x x x x x
Jedu plně naloženým džípem k té špeditérské firmě.
„Moment.“ Zastavuji, Míša na mne se strachem pohlédne.
34