Záchranář

153
dobře, jedu v odstavném pruhu a nebo prostředkem silnice, podle toho,
jaký je „provoz“.
Na odpočívadle mě Míša přemlouvá, ať jedem dál a ať v Dijonu
nezastavujeme. Chce být od těch lidí co nejdál. Vím, že má pravdu. Nakonec se
shodnem, že pojedem, pokud to půjde, až do Nancy. Tam přespíme a uděláme
si den volna. Musíme někde doplnit náboje a nejspíš vyměnit samopaly. Do
našich tady nebudou mít patrony…
Tady je vidět, že nějaké plánování nemá vůbec žádnou cenu. Nevím, jestli to
vydržím. Slibuje, že se naučí jezdit s motorkou, jen co se někde „zabydlíme“.
No jo ale kde? Kde budem v bezpečí? Ženou nás na sever a ještě k tomu
v zimě.
x x x x x
To, před čím jsem utíkal na jih, je tu. Sněží. Přišlo to tak z nenadání. Myslel
jsem, že je to peří, nebo nějaký popílek, ale je to sníh. Necháváme za sebou
stopy. Doufám, že těm sviňákům je taky zima, jako mě. Budem muset jet tam,
kam oni nebudou chtít…Přes Dánsko do Skandinávie. Vidím to na Švédsko,
nikdy jsem tam nebyl. Je tam hodně jezer, najít si u nějakého pohodlný srub…
Možná že i dítě by nebylo úplně nereálné… Ale už se zase přistihuju, jak něco
plánuji….A to jsem si před chvílí zakázal. Musím zpomalit, uklouznout v týhle
kaši bych teda nechtěl.
Minuli jsme Dijon. Na odpočívadle Míša tvrdila, že viděla u Dijonu kouř. Že
by se dostali tak daleko? To se mi nechce věřit.
x x x x x
Chumelí, jsme zalezlí na benzínce. Čekáme až to přejde. Jde na mě deprese,
sedím na haldě zažloutlých novin a požírám měsíc prošlé čokoládové tyčinky.
Nějakým plyšovým medvídkem čistím svůj samopal. Nemáme ani pořádný
výtěráky. Vyděděnci. Už vím, jak se museli cítit lidé, když jenom s rancem na
zádech utíkali před válkou. My alespoň máme motorku. Míša leží kousek ode
mne u vchodu a čučí ven. Pomalu se mi zavíraj oči.
„Vstávej, musíme vypadnout!“ Budí mě Míša.
„Co se zase děje?!“ Začínám být pěkně nervózní.
„Projely tudy nějaký auta. Náklaďáky.!“ Vyvrátím oči v sloup. To snad není
pravda. Proč? Nejradši bych si vystřelil mozek z hlavy. Kdy tohle skončí?
„Kam jeli? Kolik jich bylo?“ Ptám se rychle Míši. Soukám se zpátky do hadrů,
kontroluji zbraně.
„Nevím, přejeli benzínku a jeli dál.“ Odpoví a vychází z krámu.
„Pozor! Vrací se! Musíme je překvapit.“ Najednou se ujímá velení. Nebráním
se, její nápady jsou logické.
Každý berem dva granáty. Rozestupujem se na příjezdu k pumpě. Auto se blíží,
je to nějaký vojenský náklaďák. Vepředu má obrovský nárazník. Zastavuje.
Vylejzaj tři chlapi, všichni jsou zachumlaní do kabátů. Je jim zima. Každý