Záchranář

„Míšo seš v pohodě?“ Kývne.
„No tak řekni mi něco!“
„Je mi zima.“ Ze široka se na ni usměju, už jsme myslel, že oněměla.
„To bude dobrý uvidíš. Udělám ti nějakej čaj.“ Kývne. Zjišťuji, že i mě je
hrozná zima, ještě chvíli tady budu lítat a dostanu zápal plic. Jdu do našeho
auta, svlíkám si neoprén a provlhlé šaty. Jsem jenom v trenkách, nakonec
sundám i je. Všechno to házím na zem, ručník sakra měl jsem si vzít ručník.
Nevadí, beru ze země něčí montérky a rychle se jimi utřu. Na sebe si beru
náhradní kalhoty, triko a bundu. Nějaký hasič hodil přes motor našeho auta i
vestu, tak si jí navlíknu taky. Musím udělat nějaký čaj. Z kufru vytáhnu bednu
s věcma, je tam i benzínový vařič, konvice, nějaký hrnky. Vodu beru z PET-
lahve, ještě že není bublinková.
Zkouším navázat spojení. Nic. Éter je hluchý. Prdím na to. Teďka je důležitější
čaj!
Nechám to všechno vařit, vezmu z vaku čokoládu a jdu do sanitky za Míšou.
Zase ty její zuby…
„Na, tady máš čokoládu, čaj už se vaří.“ Povídám jí.
„Kde jsou všichni?“ Vezme si čokoládu a snaží se ji rozlámat na menší
kousky, moc ji to nejde. Nakonec si jeden větší kus nacpe do pusy a
systematicky ho drtí a žvejká.
„Neboj.“
„Slyšela jsem tě, jak si mluvil znova do té vysílačky… Ozval se někdo?“
Co říct?
„Neozval, asi to maj rozbitý, nebo rozladěný, ještě se na to mrknu.“ Usmál
jsem se na ni.
„Kecáš!“
„Jez a nemel, přinesu čaj.“ Jdu zpátky k našemu džípu a přemýšlím o tom, co
mi řekla. Co tím myslí? Voda se samozřejmě už dávno vaří, tak dva hrnky, tři
cukry, nakonec dávám ještě jeden. Jdu s čajem za Míšou.
„Opatrně, je to horký.“ Už vidím, jak se opaří.
„Počkej, dojdu pro vodu, trochu to naředím studenou.“ Vracím se nazpátek a
přemýšlím, co se tady mohlo odehrát. Je to narafičený až moc opravdově, něco
mi tu nesedí, ale že by si někdo dělal takovou srandu, obě vysílačky. Kanál je
nastaven napevno. Kecal jsem jí, když jsem jí říkal, že to maj rozladěný a
vysílačka evidentně funguje. Koukám kolem na ty kalhoty a košile… Kdo
takovou hovadinu mohl vymyslet? Šéf to nebyl, nějaká zkouška? Blbost!
Přepadení, to je taky hovadina. Nic nedává smysl, odporuje to všem logickým
schématům. Hergot!
„Tak už jsem tady.“ Ředím horký čaj, už se to dá pít, mám žízeň, jako bych
právě přešel Saharu, čaj do mně i do Míši jenom zasyčel.
„Dojdu pro další.“ Tentokrát cestou beru dvě lahve a nechám je vařit. Do
třetice se pokouším spojit vysílačkou ze sanitky. Marně. Michaela je nervózní,
pořád se na něco ptá, jako bych znal odpovědi na všechny otázky. Na to je
nejlepší odpovědět:
„A co si o tom celým myslíš ty?“ Na chvíli se zarazila a pak povídá:
19