Záchranář

123
problémy. Bolení hlavy je to nejmenší. Injekce je hodně drahá, jedná se o
desítky miliónů.“
Eleonora před námi postupně odhalovala děsivý obraz neznámého světa. Jak je
možné, že se o takových věcech vůbec neví? Pak nám taky řekla, že po dvou
letech od příhody s tou genetickou zrůdou manžel umřel. Přišli k ní nějací
pánové a zeptali se jí, jestli by manžela nechtěla naklonovat. Že by jí to stálo
pět miliónů Eur, odpověděla, že zombího doma nechce, a ať jemu a jí dají
věčný pokoj. Zeptal jsem se Eleonory zda neví, odkud byli ti pánové a ona
povídá, že neví, jenom že měli na autech dánské poznávací značky. Pak mi
pověděla dál, že jedna její známá na pohřbu o nich mluvila jako o „těch
parchantech z Padborgu. Prý to je to městečko, kde dělaj ty svý pokusy…
x x x x x
Šli jsme zase po schodech nahoru a vylezli krbem ven. Prošli jsme sledovací
místností. Namátkově jsem se podíval do jednoho kukátka, směřovalo do
kuchyně.
„Asi světelné kabely.“ Povídám Míše. Kývne. Došli jsme do obýváku, kde
Míša dál zpovídá paní domu.
„Jak je to dlouho, co jste byli na návštěvě u toho vašeho známého? Co měl tu
hlavu.“
„No, to bude tak dva a půl roku. Proč?“ Zeptala se.
„No jestli to je dva a půl roku, tak za tu dobu mohl pokrok v lékařské oblasti
zase dost pokročit.“ Povídá Míša.
„To je možné.“ Odpoví Eleonora.
„Nevíš náhodou, kolik lidí může mít takovýhle „tvorečky“ doma?“ To mě taky
zajímalo. Eleonora odpověděla:
„Hodně, asi hodně.“ Vložil jsem se do rozhovoru.
„Hodně. Ale myslíš, že jich jsou stovky, nebo desítky?“
„Tak stovky asi ne. To by se to brzo rozkřiklo. Taky si to jen tak někdo nemůže
dovolit.“ Míša se ptala dál.
„Slyšelas někdy o tom, že by si někdo z vlády objednával takovýhle věci?“
„Ne, ale možné to je. Ve vládě, alespoň v té naší se děla hrozná svinstva…
Minimálně o tom museli vědět.“ S tím jsme souhlasili všichni. Míša pak
pověděla o našem setkání s „kudlankou“.
„Tak to jste měli veliké štěstí.“ Povídá babča, když Míša skončila své líčení.
„Jsou velice nebezpečný a chytrý, kdyby se dostali ven… To by byl náš
konec.“ Prohlásila ještě Eleonora. Zeptal jsem se:
„Nevíš, kde se nachází další s těch genetických zmetků?“
„Snad je nechcete najít? Proč?“
„Zabít, musíme je zabít!“ Odpověděl jsem.
„Proč? Chcípnou sami. Hladem.“ Odpověděla Eleonora. A pokračovala:
„Ty jejich akvária jsou tak dělaný, mají takovou bezpečnostní pojistku. Když
jim dva měsíce nedáš žádný žrádlo, tak se jim do „výběhu“ pustí plyn a oni tam
zemřou. Je to taková pojistka pro podobné účely.“