Záchranář

zkázy. Začalo pršet, kluzká dlažba a bordel na silnicích činí jízdu dosti
obtížnou. Konečně jsme přejeli most přes Vltavu, před námi jsou Holešovice.
x x x x x
Je to tu pěkně hnusný, za mostem se dáváme doleva.
Tady je ta tržnice, bránou zahlédnu nějaký převrženej stánek, opět žádný lidi.
Ale že by ten stánek převrhli psi, chci se vrátit a prohlédnout si stopy, ale pak si
to rozmyslím a pokračuji dál v cestě. Míša mi klepe na rameno, to je signál
abych zastavil. Psiska jsme na mostě, který byl prázdný, úspěšně setřásli.
„Tak tady bydlíš?“ Přikývne. Beru páčidlo. Míša totiž nemá klíče od domova.
Dveře od baráku nejsou zamčený. Druhé patro, nasazuji páčidlo na dveře.
„Opatrně.“ Špitne.
„Jasně, neboj.“ Uklidňuju Míšu. Zámek povolil, jsou to dvoukřídlé dveře.
Lajdáci, maj to zavřený jenom na spodním zámku. Vejdu dovnitř, klasický
smrad z lednice. Míša vyjeveně kouká kolem sebe, beru ji za ruku, brečí. To
zas bude den. Byt má dva pokoje, obývák, ve kterém asi spí rodiče a pokoj kde
spí, teda spala Míša. Nic moc, nejsou asi moc bohatý. Jedno okno do dvora a
dvě do ulice. Začnu vyklízet lednici, bordel pak vyhazuju oknem do
vnitrobloku. Míša se přehrabuje v šatní skříni rodičů, je jako zmámená. Čichá
k máminejm blůzám a kabátům, pak se mi vrhne do náručí.
„Proč, proč?!“ Brečí a brečí. Podlamujou se jí kolena, tak si k ní klekám a beru
ji kolem ramen. Utěšuju ji. Tohle bude asi jeden z nejdelších dnů… Pak, jako
kdyby to byl úplně jiný člověk, asi se vybrečela, bere do tašky nějaké svoje
věci, fotky, plyšového medvídka a dvě knížky. Sice se usmívá, ale já dobře
vím, že stačí málo a…
„Chceš tady spát?“ Ptám se ji. Zavrtí hlavou.
„Pojedem, jenom tady trochu uklidím.“ Otevře všude okna a vytře do sucha
lednici, nechá ji pootevřenou. Do záchoda nalije savo a pak ještě do umyvadla a
do vany.
Sedíme v obýváku, mlčíme. Snaží se asi vštípit všechny detaily pokoje, pak
vstane a pomalu prochází celým bytem.
„Tak pojď.“ Řekne, vstávám a jdu ke dveřím.
„Nemohl bys to nějak zabezpečit, víš, kvůli psům…“
„Máte tu někde nějaký hřebíky?“ Ptám se.
„Nevím, podívám se do komory.“ Jdeme zpátky, do bytu. Z komory vyštrachá,
bednu s nářadím, je tam i několik hřebíků.
„Nebudu je tam úplně zatloukat, nechám koukat hlavičky, psi to nevytáhnou a
člověku to napoví… Jo?“ Přikývne.
„Nechceš napsat nějakou zprávu? Že žiješ a kam jedem?“
„To asi nemá cenu.“
„Nikdy nevíš, alespoň něco uděláš, pojď najdem nějakej papír.“ Naškrábala na
kus papíru pár vět a dala jej na kuchyňskou linku. Dveře jsem zatloukl a došli
jsme k motorce. Zase brečí… Ještě že jsme tu nespali, to by myslím nechtěla
78