Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIVojenská strategie4britské armády v Ulsteru. Velký strategický význam byl přisuzován členství Islandu, kde byloza druhé světové války umístěno 45 000 amerických vojáků. Na podzim 1946 podepsalySpojené státy smlouvu s Islandem o využívání letiště v Keflavíku, které sloužilo potřebámamerické armády v Německu. Jelikož tehdejší letouny měly poměrně krátký dolet, bylo nutnéna cestě z Ameriky do Evropy na tomto ostrově doplňovat palivo. Stejně důležité bylovzhledem ke Grónsku i Dánsko. Velký strategický význam měly Azory, což mluvilo i přestrvání nedemokratického Salazarova režimu pro členství Portugalska. Diskuze vznikla kolemčlenství Itálie, která geograficky nepatří k severnímu Atlantiku a jejíž přínos pro společnouobranu byl podle vojenských expertů sporný, ale jejíž začlenění vehementně podporovalaFrancie. Ta navíc požadovala, aby byla do smlouvy začleněna i obrana Alžírska, jež bylo podlejejí ústavy integrální součástí Francie. Nakonec 4. dubna 1949 podepsali ve Washingtonusmlouvu o založení Severoatlantické aliance – Severoatlantickou smlouvu – ministři zahraničníchvěcí Belgie, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Norska,Portugalska, USA a Velké Británie.Klíčový byl článek 5, který pravil, že „ozbrojený útok proti jedné nebo více smluvním stranámv Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem a dojde-li k takovémuozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznanéčlánkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadenýmtím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou budepovažovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantickéoblasti“. Tato oblast byla definována v následujícím článku jako „území kterékolismluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, alžírské departementy Francie, ostrovy pod jurisdikcíkterékoli smluvní strany v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka“. Za ozbrojenýútok ve smyslu smlouvy byl považován i útok na okupační síly kterékoli smluvní stranyv Evropě a lodě nebo letadla kterékoli ze smluvních stran, jež se nacházejí v oblasti kterékolismluvní strany.Severoatlantická aliance měla v poválečném světě tři hlavní poslání. Nejlépe je snad vyjádřilprvní generální tajemník NATO lord Lionel Ismay: úkolem NATO je „udržet Amerikuv Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi“.První kroky v tvorbě vojenskostrategických koncepcí USA a NATORatifikace Severoatlantické (nebo také Washingtonské) smlouvy a vytvoření řídících institucíaliance daly vojenským plánovačům oficiální půdu pro vznik alianční strategie. Impulzempro rychlé zpracování obranných plánů se stalo rozhodnutí vlády USA z ledna 1950 o revizidosavadní strategie (přijetí tzv. Trumanovy doktríny). Souběžně s prudkým rozvojem strategickéhoplánování v USA postupovala obdobná činnost také v alianci. Původní představyalianční generality vyjádřil již v červenci 1949 předseda Spojeného výboru náčelníků štábůUSA generál Omar N. Bradley ve svém projevu v zahraničním výboru Kongresu, kde uvedltři hlavní strategické zásady NATO:• USA provedou hlavní strategický palebný úder;• USA zabezpečí většinu operací na moři, včetně ochrany námořní dopravy;• evropské státy aliance zabezpečí hlavní jádro pozemního vojska.Tyto představy byly schváleny na třetím zasedání Severoatlantické rady (North Atlantic Council– NAC) ve Washingtonu v lednu 1950, čímž byly formulovány základy obranného systému nazvanéhopozději „štít a meč“. Pozemní vojska evropských států NATO měla zabezpečit obranupřed nenadálým prvním úderem protivníka, který měl být poté zničen masovým nasazením98