Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIInež pouhé lidské zdroje v uniformě. Projevilo se to i v případě Ruska v průběhu první světovéválky, jehož milionová armáda se vzhledem k permanentnímu nedostatku munice a zásobováníbojiště vůbec stala téměř neškodnou tváří v tvář německým zbraním. Dalším prvkem ovlivňujícímzemi vést válku byla možnost obchodu a zásobování surovinami ze zahraničí. Britskápozemní blokáda centrálních mocností a Německá ponorková kampaň proti námořním spojůmBritánie se vyrovnaly. To ve svém důsledku znamenalo, že možnost trvalého zásobováníprůmyslu surovinami byla strategicky možná důležitější než okamžitá situace na frontě.Vojenská rozhodování byla nevyhnutelně diktována politickými a hospodářskými ohledy,válka přestala být věcí pouze vojenskou nebo vojáků. Úspěch v totální válce spočíval stejně takna schopnosti zemědělců zajistit potraviny, dělníků vyrobit dostatečné množství válečnýchpotřeb jako vojáků zvítězit na bojišti. Tato zkušenost se ukázala již v době americké občanskéválky, kdy rozhodla o jejím výsledku především neschopnost Jihu zajistit potřeby války.Strategie na bojišti byla velkou měrou závislá na úderné síle. To, že jednotlivé operace v dílčíchfázích války na všech rozhodujících frontách uvázly v dlouhodobé zákopové válce, neznamená,že by byla ze strategického hlediska podceňována úloha manévru ve spojení s palebnousilou k dosažení rozhodnutí. Tato slepá ulička byla způsobena jednak územními omezenímina západní frontě a jednak taktickou činností na jednotlivých bojištích. První světová válkabyla zahájena velkolepým manévrem na západní frontě podle Schliffenova plánu 48 a stejnětak byl tento manévr zastaven a posléze i odražen manévrem maršála Joffreho (1852–1931)na Marně. Teprve, když manévrující soupeři dorazili na konec jimi dosažitelných území, dostáváse válka na západní frontě do patové situace. Z ní pak vede jediné možné východisko,a to frontální útok a průlom. V prvních dvou letech války byl kladen důraz na taktický průlom,který však vzhledem k možnostem obou stran rychle přesunovat zálohy podél bojištěvedl k jeho rychlé likvidaci. Proto byl jasný přechod na strategický stupeň manévrování, kterýse snažily aplikovat obě strany. Útok na hluboce členěnou obranu vyžadoval nejen počáteční,okamžitou převahu pro její prolomení v daném prostoru, ale hlavně schopnost tuto sílu doplňovat,a to jak formou lidských záloh, tak i materiálem a municí. Jen tak bylo možné rozvinoutúspěch. Kromě několika případů přechodného nebo nevýznamného prolomení obranynedošlo v průběhu bojů na západní frontě k rozhodující operaci tohoto druhu. Hlavním omezujícímprvkem byla schopnost pohybu vojenské techniky, mobilní palebné podpory a hlavnělogistické podpory schopné zásobovat bojující vojska v průlomu. Na ostatních frontách, předevšímna východní, byly možnosti rozsáhlých manévrů mnohem větší vzhledem k rozsahubojiště a s ním související naplněnosti fronty.Na počátku století se evropské velmoci v podstatě shodly ve svých vojenských doktrínáchna nutnosti chopit se iniciativy a hlavně ji udržet. Armády jsou stavěny a vojáci vychovávániv útočném duchu. Zajímavou myšlenku přinesl do vojenské teorie varšavský bankéřIvan S. Bloch. Ten v knize Budoucí válka ve svých ekonomických a politických relacích: je nyníválka možná? 49 , která vyšla v roce 1898 v Petrohradě, na základě studia děl o vojenství došelk závěru, že zvýšená síla soudobých palebných zbraní válku znemožňuje „s výjimkou zacenu sebevraždy“. Bloch sice přecenil účinnost zbraní, byl však zřejmě mnohem blíž realitěnež představitelé tehdejších vojenských škol, kteří stále prosazovali frontální útok jako hlavnídruh vedení bojové činnosti.448 DUPUY, Ernest R., DUPUY, Trevor N. Vojenské dějiny 1. a 2. díl. Praha: Forma s. r. o., 1996, s. 1025.49 Tamtéž, s. 1038.81