Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIBylo tomu tak proto, že se zdálo, že vojenská technika nabízí jen jediné možné řešení. Dnesje její určující působení podstatně slabší. Díky existenci široké škály technických prostředkůse vymoženosti vojenské techniky opět staly skutečnými nástroji v pravém slova smyslu. Štábyplánující operace i politici, kteří o nich rozhodují, mají možnost zcela svobodné volby.V polovině šedesátých let minulého století všeobecně převládal názor, že technický převrat,který by nějak hluboce změnil existující podmínky současné vojenské situace, je v nejbližšíbudoucnosti málo pravděpodobný. V nejbližších letech se nedá očekávat nic, co by svýmvýznamem řádově odpovídalo vynálezu termonukleárních náplní, zkonstruování raket, pomocínichž lze uvést na oběžnou dráhu kolem země těžké náklady, vynálezu raketového motoruna pevné palivo, jaderného pohonu ponorky nebo vyvinutí a zavedení průzkumnýcha spojovacích družic do výzbroje. I toto tvrzení má, jak nás učí studium vojenské historie,své meze. V historii válek a vojenského umění je jen velmi málo předpovědí týkajících secharakteru vývoje technického pokroku, které by byly skutečně výstižné. Všechny převratnézměny, k nimž došlo za poslední období, se vždy zdály nepravděpodobné, ale jen do chvíle,než se staly skutečností.V dřívějších etapách vývoje se vynálezy a objevy, na jejichž základě bylo možné konstruovatnové zbraňové systémy, často stávaly výchozím bodem pro vytváření nových strategickýchnázorů pro nové strategické plánování. V současné době je tomu naopak. Rozsáhlá škálamožností, s nimiž disponuje výzkumný komplex, obsahuje nebo může v dohledné době poskytnoutprostředky k realizaci téměř každého plánu. Jedinou podmínkou k tomu je odvážitse plně využít potřebných, často skutečně mohutných prostředků. Štáby odpovědné za plánovánína strategické úrovni mají možnost před zahájením vlastního plánovacího procesuvycházet z jasně definovaného cíle, kterého je nutné dosáhnou. Po jeho stanovení lze začítse zpracováváním návrhu strategie, který povede ke stanovenému cíli. Následně je možné volitnástroje, které tuto strategii naplní – a to zbraňové systémy, které jsou k její realizaci zapotřebí.Pak se tyto zbraňové systémy mohou začít budovat. Základní změnou tedy je, že se strategienepřizpůsobuje úrovni techniky ani vývoji zbraní a zbraňových systémů, ale je tomu naopak.Takový postup byl nemyslitelný, pokud voják, politik a vědec působili na zcela odlišnýchúrovních a jejich znalosti nebyly dostatečné a vzájemně koordinované. Jejich propojení přineslodalší zásadní změnu. Ze druhé světové války pak vzešla nová generace, pro niž ekonomie,diplomacie, sociologie, jaderná fyzika, elektronika, vojenská strategie, mocenská politikaa psychologie jsou běžně známé pojmy.Při pohledu na historický vývoj nám nemůže uniknout skutečnost, že podnět k tomu, abyse k novým problémům přistupovalo novým způsobem, vyšel daleko dříve od vojenskýchinstitucí než od oněch civilních míst, která nesou odpovědnost za formulování politiky.Po ukončení druhé světové války, ale také po každém z rozhodujících konfliktů poválečnéhoobdobí (Korea, Vietnam) se jednotlivé složky ozbrojených sil – vojenské letectvo, námořnictvoa pozemní síly – začaly zabývat úkoly spojenými s vývojem nových generací zbranía zpracováním nových strategických plánů a doktrín. 54454 SCHWARZ, Urs. Strategie včera, dnes a zítra. Praha: Naše vojsko, 1968, s. 169.89