Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIINapoleon Bonaparte (1769–1821)Jednou z nejvýznamnějších osobností dějin válek a vojenského umění nejen tohoto obdobíje Napoleon Bonaparte – vojevůdce, který od dob Čingischána poprvé přinesl koncepci promyšlenéhoválečnictví, a to především svými taženími do Itálie, Egypta a později Rakouskači Ruska. Svou přítomností na bojišti budil respekt nejen u svých vojáků, ale předevšímu protivníků. Jeden z jeho soupeřů, pruský maršál Blücher (1742–1819), prohlásil, že pouháNapoleonova přítomnost na bojišti vydá za 40 000 mužů. Napoleon své myšlenky, na nichžzaložil svůj způsob vedení operace, nikdy systematicky nepopsal. Je však známo, že se vyhýbaljakékoli schematičnosti. Své plány pro jednotlivá tažení a bitvy se snažil vypracovat tak, abynepřítel nevěděl, co má očekávat. Jako mistr manévrového boje se snažil vyhrát každé taženíjiž před první bitvou. Dokázal spojit rychlý přesun s klamným manévrem. Obcházel křídlanepřátelských armád. Blokoval komunikační linie nepřítele. Díky rychlosti přesunu svýcharmád často přinutil nepřítele bojovat v podmínkách pro něj nevýhodných.Protivníky, kteří bývali většinou v početní převaze, se snažil zmást tím, že nechával svouarmádu do poslední chvíle rozvinutou a pak ji vzápětí dokázal velkou rychlostí soustředita s místní převahou zaútočit na kritický bod nepřítele. Klasickým příkladem takto vedenéhotažení ukončeného vítěznou bitvou je jeho tažení z roku 1805 a bitva u Slavkova.4Bitva u SlavkovaNapoleon Bonaparte zareagoval na změnu situace ve střední Evropě v druhé polovině roku1805 způsobenou především postupem ruského vojevůdce Kutuzova (1745–1813) rychlýmsoustředěním svých armád a postupem proti nepříteli. Z ležení u Boloně vyšly jeho armády2. září a postupně směřovaly proti nepříteli francouzské sbory z celé Evropy (Itálie, severníhoNěmecka a Nizozemí). V říjnu obklíčila Napoleonova vojska 30 000 rakouských vojákův Ulmu a 25. října je přinutila ke kapitulaci. Hlavní část jeho sil dále postupovala na Vídeň,kterou nakonec císař František přenechal Napoleonovi bez boje. V listopadu postupovalyNapoleonovy sbory v patách spojeneckých rusko-rakouských vojsk. U Brna Napoleon dokázalsoustředit asi 65 000 vojáků. Spojenecká vojska byla roztroušena na velkém prostoru –například 18 000 mužů arcivévody Ferdinanda se nacházelo až u Prahy. Hlavní síly spojencůbyly však soustředěny u Olomouce a z Itálie se k nim blížily posily. Navíc Napoleonovu situacikomplikoval postoj Pruska, které se stále více klonilo na stranu spojenců. Bitva byla nevyhnutelnáa pro Napoleona v jeho postavení v okolí Slavkova výhodná.Záměr spojenců byl jasný – porazit slabší francouzskou armádu a uříznout jí případný ústupna Vídeň obchvatem jejího pravého křídla. Spojenci zaútočili na Napoleonovo pravé křídlo,které částečně ustoupilo. To vedlo k nasazení dalších spojeneckých kolon do tohoto prostorujižně od Prateckého návrší. Tím si však spojenci výrazným způsobem oslabili střed sestavy.V tomto okamžiku nastupují Napoleonovy sbory v čele se sborem maršála Saulta protiPrateckému návrší a po jeho dosažení je spojenecká armáda rozdělena na dvě části. Typak byly v následném boji drtivě poraženy a zahnány na ústup. Ztráty spojenců činily asi26 000 mužů, zatímco Napoleonova vojska po bitvě postrádala asi 9000 vojáků. Výsledkembylo podepsání míru s Rakouskem a Ruskem, což uvolnilo Napoleonovi ruce především veŠpanělsku a na dalších dílčích bojištích a výrazně posílilo autoritu a moc Francie v Evropě.79