Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIstrategického letectva USA. Byl zpracovány tři základní plány (krátkodobý plán na jeden až dvaroky, střednědobý plán na čtyři až pět let a dlouhodobý plán na deset let). Tyto plány v podstatěřešily výstavbu integrovaných sil, které by byly schopny odrazit agresi sovětského bloku.4Strategie hromadné odvetyPřijetí Řecka a Turecka do NATO pozitivně ovlivnilo vytvářející se strategickou koncepcialiance. Definitivní podoby nabyla tato strategická koncepce v oficiálním dokumentu Vojenskéhovýboru NATO, který byl přijat 9. prosince 1952 pod označením MC 14/1. Podrobnějipropracované zásady strategické koncepce byly ovlivněny jak novými strategickými zbraňovýmisystémy, tak značným posílením konvenčních sil. Protože však k tomuto posílení došlona balkánském směru, který nikdy nemohl být považován za hlavní a vojensky rozhodující,projevil se již v dokumentu MC 14/1 určitý posun ve směru další preference „meče“, tedystrategických jaderných zbraní.V součinnosti s vývojem ve vojenské technice postupoval také vývoj strategických koncepcí,který čím dál tím více stavěl na odstrašujícím faktu hrozivé zbraně než na nutnosti jejíhopoužití. Současně byl však také formulován názor, že pokud se nepodaří pomocí „velkéhostrachu“ válce vyhnout, bude nutné přejít k masivní odvetě.Americká strategie hromadné odvety byla založena na myšlence odstrašení – potenciálníagresor měl mít jistotu, že jeho akce nezůstane bez odvety a že tato odveta pro něho budemít ty nejstrašnější následky. Jako taková však hromadná odveta mohla působit beze zbytkupouze za určitých podmínek. V prvé řadě byla založena na kombinaci jistoty a důvěry. Možnýprotivník musel mít jistotu, že jeho nepřátelská akce bude mít za následek hromadnou odvetu,a stejně tak každý americký spojenec musel důvěřovat tomu, že deklarovaná hrozba budev předem stanoveném okamžiku opravdu realizována. Dále hromadná odveta závisela na vojenskýcha technických parametrech; vůči případnému protivníkovi musela být účinná. Buďtedy nesměl být protivník schopen tuto strategii vlastními obrannými prostředky eliminovat,nebo nesměl mít takové prostředky, jimiž by její realizaci zabránil.Americká strategie plně odpovídala koncepci „štítu a meče“. USA byly zcela srozuměny se svoupovinností „meče“; „štít“, či spíše útok na něj, vnímali plánovači Pentagonu jako tzv. spouštěcímechanismus, jímž začne „meč“ působit.Dosažení těchto proměn ve strategickém uvažování členských zemí aliance umožnilo dvacáté zasedáníNAC v prosinci 1956, na němž byl přijat dokument Vojenského výboru NATO pod označenímMC 14/2 jako základ alianční strategie pro další období. Strategie hromadné odvety bylav modifikované podobě přijata jako základní dokument pro celou alianci, přičemž své místov ní získaly i taktické jaderné zbraně, u nichž ovšem musely být vyjasněny otázky podřízenosti.Pokračování v proměně strategických koncepcí aliance přinesl počátek roku 1957, kdy prezidentUSA Eisenhower vyhlásil odpovědnost své země za obranu celého světa před komunismem.Zkušenost z právě skončené suezské krize pak ukazovala, že ke střetu s komunistickouexpanzí nemusí dojít pouze v Evropě a že nemusí mít zcela nezbytně charakter globálníhoatomového konfliktu. Ještě koncem ledna 1957 sice nový hlavní velitel vojsk aliance v Evropěgenerál Norstadt opět vyhlásil, že stěžejním úkolem vojsk NATO je odstrašení případnéhoprotivníka za pomoci vlastního konvenčního i jaderného potenciálu, jehož je aliance připravenapoužít, ale další vývoj se již ubíral jiným směrem.Ke konfliktu v rámci aliance vyvolanému právě „převahou“ SSSR došlo na 3. parlamentní konferenciNATO. Vojenská komise konference se postavila proti přílišnému spoléhání NATOna jaderné zbraně, což vedoucí činitelé aliance označili za „vzpouru malých států“.99