Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIVojenská strategie4Cesta ke studené válceCo vlastně znamená pojem studená válka? Jako první ho použili pováleční politikové a novinářipro označení stavu napětí mezi velmocemi po druhé světové válce. Hovořili o situaci, kdychladné hlavně děl jsou připraveny kdykoliv znovu vystřelit. Nejběžněji je dnes tento pojempoužíván pro období od Churchillova fultonského projevu na jaře 1946, kdy předpovědělspuštění železné opony ve východní Evropě, až po pád berlínské zdi v roce 1991.Jednou ze soupeřících stran v této válce byla postupně se vytvářející světová socialistická soustava,kde vůdčí politickou, ideologickou, vojenskou i ekonomickou silou byl Sovětský svazs vedoucí úlohou Komunistické strany Sovětského svazu. Jeho expanzionistická politika bylazaměřena na rychlý vývoz komunistické ideologie nejen do svého okolí.První trhliny v protihitlerovské koalici se objevily již na konci války. Vycházely mimo jinéz rozdílných představ o poválečném uspořádání světa. Sovětský svaz v čele se Stalinem mělpředevším zájem o uznání nové západní hranice SSSR a vytvoření nárazníkového pásmaza touto linií. Šlo o vytvoření pásma „přátelských režimů“ při sovětských západních hranicích,tzn. z Polska, Československa a východního Německa. Cíle Spojených států naproti tomu bylyvíce posunuté do nevojenské roviny a do popředí se dostávalo udržení liberálních demokratickýchsystémů v Evropě a zatlačování sovětské expanze.Již na konci druhé světové války vznikala ohniska napětí mezi bývalými spojenci. Můžemepřipomenout spor kolem složení polské vlády a další orientaci Polska, krizi kolem situacev Bulharsku, Rumunsku a Řecku. Další problém byl kvůli budoucnosti Německa. Západníspojenci již od roku 1943 připravovali plány na případné rozdělení Německa a zničení jehoprůmyslového potenciálu. SSSR si naopak přál jednotné Německo, ale oslabené, nejlépe neutralizovanéa podléhající sovětskému vlivu. Nakonec bylo rozhodnuto o rozdělení územíNěmecka na čtyři okupační zóny. Ohniska napětí se však zdaleka neprojevovala jen v Evropě,existovala i jinde ve světě (severní Irán, Turecko, občanská válka v Číně aj.). Zaktivizovalse i odpor kolonií a protektorátů. Zejména závislé země, na jejichž území se odehrávaly bojedruhé světové války, odstartovaly jako první novou vlnu nacionalismu a často i ozbrojenéhoodporu proti cizí nadvládě (Indonésie, Vietnam, Alžírsko, Indie, Malajsie aj.).Vlivem těchto krizí se zvyšovala podrážděnost a nedůvěřivost mezi Západem a SSSR, kterýpředpokládal, že poválečná situace bude spíše nahrávat jejich záměrům socializovat postiženoukapitalistickou kontinentální Evropu, která prožívala těžkou hospodářskou krizi.Před hrozbou realizace této sovětské koncepce se musely USA a jejich spojenci bránit.Vojenské síly po druhé světové válceDůležitý byl poměr vojenských sil po skončení světového konfliktu. Na konci války měl SSSRjen v Evropě 450 divizí, v nichž sloužilo 4–5 mil. vojáků, v 60 amerických divizích sloužilo1,1 mil. vojáků a dále zde byly jednotky britské a francouzské. Celkově měly v poloviněroku 1945 sovětské síly přes 11 mil. mužů (bez započítání zhruba milionu příslušníků bezpečnostníchsložek), Američané 11,5 mil. vojáků (především v Tichomoří), Velká Británie5 mil. mužů (rozdělených mezi obě hlavní válčiště) a Francie zhruba milion vojáků (soustředěnýchzejména v Evropě). Síly obou postupně se rýsujících bloků byly tak alespoň formálněvyrovnány. Kromě toho trpěly oba tábory svými problémy. Před SSSR stál úkol obnovyzničené země, integrace tzv. nespolehlivých živlů do sovětské společnosti (což většinouznamenalo jejich odsun do gulagů) a řešení obrovského problému se zásobováním a udržovánímarmády v životaschopném stavu. USA zase musely řešit problémy spojené s nutnouracionalizací vojenských struktur a výkonností logistiky v případě dalšího konfliktu.94