Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIzahraniční politiku USA a dokončila přechod od amerického izolacionismu k neomezenýmcelosvětovým závazkům.Spojené státy také současně učinily kroky k přizpůsobení své administrativy aktivní roli v mezinárodnípolitice. Teprve v roce 1947 totiž vznikly v USA centrální orgány pro koordinacizahraniční a vojenské politiky. Na základě Zákona o národní bezpečnosti (National SecurityAct) vznikla Rada národní bezpečnosti (National Security Council – NSC) a ministerstvoobrany (Department of Defense), zvané podle tvaru své centrální budovy též Pentagon. Došlok obnově Společného sboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff), který měl zastřešit a koordinovatjednotlivé složky ozbrojených sil. Přednost však dostalo letectvo, zejména jeho složkaVelení strategického letectva (Strategic Air Command – SAC), vybavené strategickými bombardérya jadernými zbraněmi. SAC vzniklo již v březnu 1946 a postupně mu kromě strategickýchbombardérů byly podřízeny i mezikontinentální jaderné střely a další prostředky, včetněšpionážních letadel U-2.Celá Evropa se vzpamatovávala ze šoku německé agrese a část politiků byla zaměstnánasnahou zabránit jejímu možnému opakování. Toto úsilí ze strany Francie stálo původně i zauzavřením tzv. Dunkerské smlouvy mezi Velkou Británií a Francií z 4. března 1947. Dohodapředpokládala společnou akci proti jakékoliv agresi, ale byla namířena proti obnově „německéútočné politiky“ a obě strany se zavazovaly ke vzájemným konzultacím s USA a Sovětskýmsvazem proti případné německé agresivní politice. V tomto smyslu byla spíše mrtvě narozenýmdítětem, ale posloužila jako podklad, vzor a předstupeň pozdějším obranným společenstvímzápadní Evropy.Navazujícím krokem byla Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a sebe obra něpodepsaná představiteli Belgie, Francie, Velké Británie, Nizozemska a Lucemburskadne 17. března 1948 v Bruselu. Tato smlouva („smlouva pěti“ nebo také „Bruselská smlouva“)vzešla z iniciativy britského ministerského předsedy Bevina a k jejímu uzavření bezprostředněvedly tři rozhodující faktory:• za prvé šlo o reakci na pražský převrat v únoru 1948;• za druhé o vědomí sovětského tlaku na severu Evropy, kde Moskva tlačila na Dánskoa zejména na Norsko, aby uzavřely dohody vedoucí k jejich omezené suverenitě;• za třetí chtěli Evropané zaangažovat USA na dění v Evropě – k tomu potřebovali nejprvezlomit argument amerických odpůrců této angažovanosti, kteří tvrdili, že se Evropanésami nedokáží shodnout a definovat své zájmy.Ve smlouvě se pravilo, že pokud se kterákoliv členská země stane objektem ozbrojené agrese,poskytnou jí ostatní státy veškerou vojenskou pomoc. Spojenectví mělo i integrační charakter.Jednotlivé státy se zavázaly organizovat a koordinovat své ekonomické aktivity tak, abydosáhly co nejlepších výsledků, a to vyloučením konfliktních kroků své hospodářské politiky,koordinací výroby a rozvojem vzájemné obchodní výměny. Byly vytvořeny: Stálá komise,Konzultativní výbor ministrů zahraničních věcí a zejména Vojenský výbor, který posléze vytvořilaObranná organizace Západní unie. Vrchním velitelem této Západní unie se stal britskýmaršál Bernard Montgomery. Vojenské plánování bylo založeno na předpokladu pomocize strany USA. Vznik aliance podpořil i americký ministr zahraničí a ihned navrhl její rozšířenío Itálii, Dánsko, Island a Portugalsko.Na pořadu dne byla diskuze o tom, jak zapojit USA do obrany Evropy a které země budouzačleněny do „kolektivního obranného uskupení severního Atlantiku“. S odkazem na svou neutralituodmítly svou účast Rakousko, Švýcarsko i Švédsko, jehož zapojení bylo považovánoz geostrategického hlediska za žádoucí. Irsko odmítlo svou účast vzhledem k přítomnosti497