Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IVojenská strategie1Taktika je kombinací útoku a obrany. Jejím základem je manévr, jehož účelem je vést jednotkyproti nepříteli – a to buď aby se proti němu bránil nebo aby na něho útočil či aby se muvyhnul, případně aby ho přinutil k přesunu. Často je uskutečňováno několik těchto operacísoučasně. Manévr je charakterizován určitým typem akcí: obranou, únikem, lstí a také útokem,překvapením, hrozbou či pronásledováním.Za klasické války v bojích převládají dva druhy manévrů: průlomový manévr provedenýpo čelním úderu a obchvatný manévr, jehož ideální formou je úplné obklíčení nepřítele. Taktikua manévry ovlivňuje přímý nebo nepřímý způsob vedení války. Nepřímý způsob dává přednostlsti a překvapení na rozdíl od přímého způsobu, při němž jsou síla a mohutnost hlavnímiprostředky pro úspěšné provedení průlomového manévru. Nepřímý přístup umožňuje vyvéstprotivníka z rovnováhy útokem na jeho nejzranitelnější místo a potom této slabiny využít.Úder a palba jsou dva hlavní prostředky, jimiž disponuje taktický velitel, aby chránil vlastníjednotky a útočil na jednotky nepřátelské. Během staletí taktici diskutovali o výhodách jednohooproti druhému. Dlouho také polemizovali o přednostech pěchoty a jezdectva, pozdějio přednostech tanků a letadel. Způsob vedení války a volba manévrů vedou k použití různýchtaktických kombinací v terénu. Ať jsou přitom možnosti volby a předběžné plány jakékoli,je taktika mnohem více než jiné oblasti války oblastí nejistoty, chaosu a neshod. Kvality velenízde mají prvořadou důležitost, protože rozhodnutí musejí být přijímána rychle. Situace býváčasto proměnlivá, informace nejistá a spojení může být kdykoli přerušeno. S moderním vývojemválky jsou reakční časy stále kratší, i když také systémy spojení a řízení dosahují rychléhopokroku. Dřívější taktik spoléhal především na svou bojovou zkušenost. V současnosti musídisponovat také vysokou flexibilitou, protože taktika prochází neustálým vývojem.Současná taktika je ovlivňována nepřetržitým vývojem techniky. Někteří teoretikové protouvažují o úrovni nižší, než je taktika – tj. o úrovni techniky. To má vztah k součinnosti systémů,která je podřízena taktice. Hlavním problémem techniky je přesně vymezit její vlivna taktiku. Historie často dokazuje, že je jak přeceňován, tak i podceňován, případně že jehodůsledky nelze předvídat. Ke zvládnutí nové techniky se zpravidla dospívá zdlouhavě a váhavě.Bylo tomu tak s dělostřelectvem, tanky i letadly. Na počátku jsou její účinky často zanedbatelnénebo dokonce negativní, brzy však může sehrát důležitou úlohu, jako například tankyza první světové války.Operační uměníMísto a role operačního umění v rámci vojenského umění nebyla v minulosti chápána zdalekajednotně, v řadě zemí a jejich ozbrojených silách byla dokonce ignorována. Operační uměnísi však postupně vydobylo postavení, které mu dnes právem náleží. Dochází ke sjednocovánínázorů na význam operačního umění a v současnosti není téměř nikde zpochybňováno.Vznik a zformování operačního umění – jako nejmladší součásti vojenského umění – se nedajíjednoznačně časově určit. Zpravidla se v odborné literatuře spojují s obdobím první světovéválky a někdy dokonce už s počátkem 19. století. Je však zřejmé, že potřeba řešit teoretickyi prakticky otázky v oblasti mezi vojenskou strategií a taktikou existovala již v daleké minulosti.Některé dílčí prvky operačního umění se ve vojenské praxi (válkách) objevovaly již v otrokářskéspolečnosti, v období feudalismu i začátcích kapitalismu. Neprojevovaly se však nijak výrazně,a tak operační úkoly v závislosti na jejich charakteru řešila buď vojenská strategie nebo taktika.Předpoklady pro vznik operačního umění jako samostatné součásti vojenského umění nastalyaž se vzrůstem masovosti armád, složitostí jejich organizace a prudkým zdokonalovánímjejich výzbroje a celkového technického vybavení.14