Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIVojenská strategie4Na novou americkou strategickou koncepci reagovala také aliance. Aplikací kombinovanéhovzdušného a pozemního boje na území Evropy se stal tzv. úder proti silám v hloubce, schválenýjako směrnice v listopadu 1984. Tato strategie umožnila evropským členům aliance vyřešiti původní „kvadraturu kruhu“ z počátku padesátých let – dosáhnout relativní rovnováhyv konvenčních silách bez naprosté militarizace své ekonomiky i společnosti.P o s t a v e n í e v r o p s k ý c h z e m íve strategických koncepcích NATOOd svého vzniku v roce 1949 prošly strategické koncepce Severoatlantické aliance mnohýmizměnami, které odrážely snahu přizpůsobit se novému mezinárodněpolitickému prostředí.Hlavní roli při jejich vytváření měly Spojené státy americké, které však často narážely na jistýodpor ze strany evropských partnerů, zvláště Francie a Velké Británie.Strategie hromadné odvety a role evropských států v níJiž výše zmíněné strategické obranné plány (krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý) z ledna1950 byly rozděleny podle časového hlediska. První dva plány počítaly se situací, kdy byevropské konvenční síly musely čelit více než trojnásobné přesile ze sovětské strany. V tomtopřípadě byly vypracovány ústupové cesty, avšak nejzazší linie nebyla stanovena buď vůbec,nebo (v případě střednědobého plánu) za řeku Rýn. Tento fakt byl krajně nepřijatelný předevšímpro Francii, která odmítala koncepci, v níž by evropské státy zůstaly fakticky bezbrannéa musely se spoléhat pouze na USA a jejich jaderné odstrašení. To nakonec vyústilo v situaci,kdy na nátlak Francie byly ještě v létě 1950 opuštěny strategické plány, které vycházely ze zásadkrátkodobého nebo střednědobého plánu (opuštění území a jeho následné osvobození).Impulz, který urychlil jednání o tom, jak by v konečné podobě měla vypadat první strategiealiance, přišel zvenčí. Na začátku padesátých let vypukla korejská válka, která vyvolalav alianci diskuzi o tom, jak bránit území členských států před podobnou agresí. Proto bylojiž v roce 1950 – stejného roku, kdy vypukla korejská válka – svoláno zasedání Rady NATO,na němž byla přijata pro území Evropy strategie předsunuté obrany. To byl jeden z posledníchkroků, který směřoval k úspěšnému přijetí celkové strategické koncepce „štítu a meče“ve dnech 20.–25. února 1952, kdy byla na zasedání Rady NATO v Lisabonu schválena oficiálnístrategická koncepce hromadné odvety a předsunuté obrany. V případě útoku hrályevropské konvenční síly roli „štítu“, kdy měly za úkol zastavit agresi protivníka i za cenu,že ustoupí až za linii řeky Rýn. Role „meče“ byla určena americkým strategickým jadernýmsilám, přesněji řečeno strategickým bombardérům, které poté zasadí protivníkovi několikjaderných úderů. Tato strategie tak částečně spoléhala na jaderné odstrašení, které mělo mítza následek pro případného agresora natolik velké ztráty, že by se mu nakonec ani nevyplatilozaútočit.Již při řešení strategické koncepce aliance v Římě v roce 1951 se počítalo s tím, že se ke strategickémuletectvu USA připojí také bombardovací letectvo Velké Británie a obě země využijík útoku jaderné zbraně. Postupem času, spolu s vývojem vojenských technologií se strategickákoncepce „štítu a meče“ stále více přikláněla k odstrašujícímu prvku jaderné zbraně – tedyk posilování „meče“. Zastáncem tohoto posilování byla kromě USA také Velká Británie, kteráv tomto ohledu byla výjimkou mezi evropskými členskými státy aliance. Evropské státyse snažily najít si jakýsi prostor pro vlastní manévry, ale bez potřebného zbrojního vybavení102