Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIVojenská strategie4Modifikace strategie hromadné odvetyZasedání Rady NATO zahájil 16. prosince 1957 americký prezident Eisenhower, který ujistilvšechny přítomné, že „Spojené státy přispěchají s okamžitou pomocí s veškerými ozbrojenýmisilami“. Následoval projev hlavního velitele NATO v Evropě generála Norstadta, který navrhlproměnu strategie „štítu a meče“. Síly „štítu“, které měly být kromě taktických jadernýchzbraní doplněny také operačními systémy středního dosahu, obdržely v jeho pojetí tři hlavníúkoly:• udržet hranice, dokud totální spojenecké úsilí nebude účinné;• reagovat na „pokusné akce“ protivníka, na pohraniční incidenty a malé ozbrojené konflikty;• úspěšně se postavit proti „velké“ agresi, avšak menší než totální jaderná napadení.Zásadní proměnou, kterou Norstadtův plán přinášel, bylo rozčlenění případné agrese protivníkado několika stupňů, přičemž pouze na ten nejvyšší se mělo reagovat hromadnou odvetou,nižší měly být schopny zvládnout samotné síly „štítu“. Zásady nové modifikace strategickékoncepce aliance přijaté na prosincovém zasedání Rady NATO byly na jaře 1958 včleněnydo dokumentu MC-70.Cesty k posílení pružnosti strategieNástup amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a jeho administrativy z Demokratické stranyrázně proměnil strategickou vojenskou koncepci USA. Původní doktrína totální války vedenéstrategickým letectvem nebyla schopna adekvátně reagovat na nové formy komunistickéinfiltrace ve třetím světě, na což se snažila svým způsobem reagovat již Eisenhowerova doktrína.Teprve nová americká administrativa přinesla ráznou proměnu strategické koncepce a na ninavazující reorganizaci struktury a plánování ozbrojených sil. S požadavkem na proměnu strategickékoncepce vystoupil před kongresem prezident Kennedy již v březnu 1961 a na návrhjejího hlavního tvůrce tajemníka obrany Roberta McNamary byla nazvána pružnou reakcí.Pružná reakce se od hromadné odvety lišila podstatným prvkem – hromadná odveta pouzereagovala na protivníkovu akci, a to fakticky jediným způsobem, pružná reakce měla takéreagovat, ale úroveň této reakce měla být závislá jen na vlastních záměrech. Na vzrůstajícíodpor se mělo reagovat užitím vyššího stupně síly, daného tzv. eskalačními stupni. Tato případnáeskalace měla navíc USA umožnit vést akce na několika místech současně – podlepotřeby obrany před různorodým protivníkovým tlakem. Na tyto požadavky reagovala výstavbaozbrojených sil podle principu nazvaného dvě a půl války (schopnost vést dvě tzv. velkéválky – v Evropě a na Dálném východě – a ještě jednu tzv. malou válku kdekoli jindena světě). Všeobecná jaderná válka se v té době zcela nevylučovala, neměla však být základníformou konfliktu, ale spíše jeho poslední variantou, která by následovala až po konvenčníválce a omezené jaderné válce.Ještě v listopadu 1962 na zasedání vojenského velení aliance byl podpořen německý požadavekna tzv. strategii předsunuté obrany, která měla hájit celé území Spolkové republiky Německo(dále jen SRN) před případným útokem protivníka. Těmto představám se dostalo podporyi na následném zasedání NAC v Paříži během prosince 1962, kde americký ministr obranyMcNamara rozebral výsledky karibské krize. Velkým dojmem zde zapůsobilo jeho tvrzení,že strategické jaderné zbraně se fakticky staly „štítem“, neboť jejich existence a ničivá síla jsoutakovou hrozbou, jíž se nikdo neodváží použít. Za „meč“ proto označil konvenční síly aliancedoplněné jadernými zbraněmi taktického a operačního dosahu. I když jeho projev nebyl přijatjednoznačně, obnovil snahu na vyřešení otázky jaderných sil aliance.100