Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIČeskoslovenské strategické myšlení a vojenská strategická koncepce ve 30. letechPrvní československá vojenská strategie byla vypracována ve třicátých letech 20. století. Z mezinárodníhoa vojenskopolitického hlediska vycházela ze zahraničněpolitické situace – tj. válečnéhoohrožení státu ze strany fašistického Německa i nepřátelských politických postojůPolska a Maďarska. Opírala se o spojeneckou smlouvu s Francií, spojenectví s Rumunskema Jugoslávií (známé pod názvem Malá dohoda) a pak také o spojeneckou „podmíněnou“smlouvu se Sovětským svazem (nezbytná byla přímá vojenská zainteresovanost Francie),s nímž jsme tehdy neměli společnou hranici a „přechod“ přes Polsko a Rumunsko byl problematický.Dále byla strategická koncepce ČSR do určité míry poznamenána i situací z roku 1919 – tj. lokálnímkonfliktem o Těšínsko a událostmi na tzv. slovenské frontě.První strategická koncepce ČSR měla výrazně obranný charakter. Opírala se zejména o výšezmíněné spojenecké smlouvy (jako mezinárodněpolitické a vojenskopolitické záštity) a o realizacifrancouzské vojenské strategické koncepce poziční obrany. 74 Základem veškeré přípravyozbrojených sil byla koncepce strategické obrany Československé republiky vycházející z československévojenské doktríny. Opírala se o Malou dohodu, o smlouvu s Francií a pozdějii se SSSR. Vycházela z časových a prostorových možností zásahu ozbrojených sil spojencůve prospěch Československa. Ministerstvo národní obrany v čele s hlavním štábem se zaměřovalona celkově defenzivní pojetí obrany ČSR, které se opíralo o francouzské závěry o strategickéobraně státu. Francouzská vojenská škola vycházela z teorie formulované koncem prvnísvětové války, že pohyb vojsk může být uskutečněn na bojišti až po palbě. Z toho pak vyvodilifrancouzští teoretikové poučku, že palba má většinou větší účinek v obraně než v útoku,a proto je nutné počítat s budoucí válkou jako s válkou převážně poziční a pozdějším přechodemdo strategického protiútoku. Francouzská vojenská teorie ovlivňovala československévojenské odborníky, zejména absolventy francouzské válečné školy, kteří přejímali uvedenénázory jako neměnné. Vojenští odborníci pochopitelně přihlíželi také k dalším strategickýmnázorům týkajícím se zvýšení úlohy manévru pohybem a palbou nebo potřeby budování vysocepohyblivých mechanizovaných útvarů a svazků. Československá vojenská doktrína všakpředevším vycházela z geostrategického polohy ČSR, jejích potenciálních nepřátel i možnostíobrany. Nadále akceptovala jednu ze stěžejních myšlenek hodnocení vojenskopolitické situaceČSR, že proti republice se dá vždy vytvořit jistá lokální převaha, a proto je naším životnímzájmem, abychom se nehájili sami. Vojenská doktrína počítala s tím, že budoucí válka budepro Československo válkou obrannou a současně válkou koaliční, v níž jeho armáda nepovedebojovou činnost samostatně, nýbrž bude součástí koaliční armády, složené z armád spojencůČSR. Hlavní vojenský úkol Československa byl koncentrován do požadavku uhájit celistvoststátu před vpádem vojsk nepřítele, abychom ze zdrojů celého státu mohli živit co nejdelšía nakonec plně úspěšnou obranu. Tato obecně přijatá zásada v oblasti strategie vtiskla rozhodujícípečeť celé vojenské doktríně. Jejím původním rysem byl obran ný ráz, který měl vlivna všechny otázky výstavby, přípravy a použití armády.574 Vojenské dějiny Československa. III. díl (1918–1939). Praha: Naše vojsko, 1987, s. 375–378.125