Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIIVojenská strategie7bojů pouze malému počtu korespondentů, 296 ti byli navíc neustále doprovázeni příslušníkyarmády. Přítomní reportéři nebyli dostatečně technicky vybavení, logistika umožňovalaarmádě regulovat téměř každý aspekt reportérova života.Bylo definováno několik oblastí, o kterých měli novináři zakázáno informovat, a to zejménaspekulovat o možných budoucích akcích, plánech pro operace, zveřejňovat operační schopnostia pohotovost individuálních jednotek, detaily o vojenských technikách a taktikách, logistickédetaily, zpravodajské informace o argentinských silách, informovat o kladech a záporechvybavení jednotek. 297 Na žurnalisty se pohlíželo jako na nedůvěryhodnou profesi, a proto sejejich pohled na věc snažili ovlivnit přítomní úředníci zodpovědní za veřejné mínění.Oficiálně žádná cenzura neexistovala, kopie příspěvků se kontrolovaly na základě národníbezpečnosti, aby bylo zajištěno, že se k Argentincům nedostávají potenciálně použitelné zprávy.Na britskou informační politiku dohlížel Výbor pro obranu Dolní sněmovny. Jeho členovébyli zastánci taktiky, že naléhavé vojenské důvody v tomto případě ospravedlňují využívánímédií k dezinformaci. Obdobná opatření zavedla americká administrativa pro bojev Grenadě a Panamě. Média proti takovému přístupu protestovala, nazývala ho „totálnímselháním vnímání důležitosti informační války“, stěžovala si na nedostatečnou možnost informovatveřejnost o dalším vývoji bojů. 298 Stejně tak si ovšem stěžovali armádní představiteléna média, obviňovali BBC, že předčasně odhalovala zásadní taktické informace, a tak ohrožovalaúspěch operací a životy vojáků i bezpečnost přidružených novinářů.Armáda se snažila o „rychlé ataky“, zejména ze vzduchu, informovat o válce bez krve. Atmosféravzájemné nedůvěry mezi představiteli médií a armádou, která byla nastartovaná od dobVietnamské války, přetrvávala.Nicméně mediální a vojenské strategie jsou úzce spjaté. Přímá kontrola médii tedy zamýšlenýefekt nepřinesla, ze strany jak médií, tak veřejnosti se zvedla vlna kritiky. Propříště se protoarmáda rozhodla pracovat „společně s médii“.Válka v Perském zálivuVe válce v Perském zálivu bylo zapojeno více novinářů než v předchozích konfliktech. Společnostiz celého světa žádaly Pentagon o možnost informovat přímo z místa bojů, armáda povolilavstup asi 1600 novinářům. 299 Ti byli rozděleni do malých základen a v průběhu bojůrozmístěni na různá místa, všichni byli neustále pod dozorem příslušníků ozbrojených sil.Rovněž v této válce si média stěžovala na nedostatečný přísun informací z oficiálních zdrojů,na kterých byla extrémně závislá. Šlo o technicky kontrolovanou válku, armáda se snažilao vytvoření hermeticky uzavřeného informačního prostředí.„Všichni se snaží, aby pravidla byla dodržována, aby nikdo neřekl nic, co by bylo Americe a jejímjednotkám nepříjemné. Záměrem rozhodně není zastavit tok informací směrem k veřejnosti nebo296 Celkový počet novinářů nepřevýšil 30 osob, pouze pět z nich reprezentovalo BBC a dalších pět tisk jako celek.(CARRUTHERS, s. 122.) Nebyl mezi nimi nikdo z nebritské organizace.297 CARRUTHERS, s. 124.298 CARRUTHERS, s. 129.299 CARRUTHERS, s. 132.250