Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIbyly odkázány výhradně na USA a jejich jaderný potenciál. To se však netýkalo Velké Británie,která v roce 1955 předložila Bílou knihu o otázkách obrany, kde byla rozpracována tzv. válkas přeraženou páteří. Ta měla umožnit vedení války a odvrácení agrese i po případných atomovýchúderech. Do popředí se tak dostalo britské bombardovací letectvo s jadernými zbraněmia Velká Británie se tak postavila po bok USA v roli „meče“.Už v roce 1952 vstoupili do NATO dva noví členové – Řecko a Turecko. Přestože zde bylynámitky ohledně jejich schopnosti naplňovat společně sdílené hodnoty, na nichž je aliancezaložena, jejich přínos v bezpečnostně strategické oblasti byl v dané době rozhodující. Strategickákoncepce „štítu a meče“ tak značně posílila roli „štítu“, neboť jejich vojenská síla okamžitězvýšila početní stav integrovaných vojsk téměř o polovinu a jejich geografická polohauzavřela oblast Středozemního moře pro infiltraci komunistického bloku.Myšlenka na připojení Německa k alianci se objevila již při vytváření samotných návrhůprvní strategie a při problémech s posílením evropských konvenčních sil. Zpočátku všakevropské státy Německo odmítaly, protože měly obavu z toho, co se stane, když se obnovíjeho vojenské složky. Čím dál tím víc se však ukazovalo, že jeho připojení k alianci by nejenposílilo evropský „štít“, ale zároveň by NATO získalo strategicky velmi důležité území. Největšízájem na připoutání Německa ke zbytku západní Evropy měly hlavně USA. K tomutoúkolu si USA vybraly Francii, která na oplátku požadovala záruku, že se Spojené státy budouvelkou měrou bezprostředně podílet na obraně kontinentu. Zde je nutné se krátce zmínit takéo hospodářské oblasti, kde byl v roce 1950 uveřejněn tzv. Schumanův plán, který měl sloučitsprávu odvětví uhlí a oceli ve společném trhu Francie a Německa. Jednalo se o předchůdceSmlouvy o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli, která byla podepsána o rok později –18. dubna 1951 – v Paříži. Také v oblasti bezpečnosti se začala realizovat řada iniciativ – a topředevším tzv. Plevenův plán a myšlenka na založení Evropského obranného společenství.A právě Plevenův plán předpokládal vytvoření evropské armády. V rámci evropské armádyměly být zařazeny i německé jednotky, nikdy však v síle větší než prapor. Status německýchjednotek byl však později rozšířen na úroveň divize. Přestože Smlouva o vytvoření Evropskéhoobranného společenství byla podepsána v roce 1952, Francie ji nakonec neratifikovala, a tudížnikdy nevstoupila v platnost. Problematika zapojení německých složek do bezpečnostníhosystému Evropy se nakonec vyřešila vstupem Německa do aliance v roce 1955.4Tabulka č. 2: Rozšiřování členství v NATO v letech 1949–1982Signatáři Severoatlantické smlouvy1949 Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko,Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené království, USA(celkem 12 členů)Rozšíření členství1952 Řecko a Turecko (13. a 14. členem NATO)1955 Spolková republika Německo (15. členem NATO)1982 Španělsko (16. členem NATO)103