Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIInosičů za letu k cíli. Zvláštním rysem a výhodou takové taktiky by bylo, že v okamžiku jejínaprosté účinnosti by nebylo třeba téměř žádných dalších opatření. Účinku by pozbyla i nepřátelskáhrozba odvetným úderem. Právě tato možnost znepokojovala východní armádyuž v průběhu studené války. Dosažení ideálního stavu, tedy jistoty zničení nepřátelskýchjaderných nosičů na cestě k cíli, však bylo po technické stránce ne-li nemožné, tak velmiobtížné. Nejen to, stejně obtížné by bylo – po jeho dosažení – takový stav trvale udržovat,zatímco by se nepřítel snažil najít způsoby, jak obranu překonat. Po valnou část studené válkyprobíhal závod mezi zvyšováním možností přepadání a ničení jaderných zbraní na jednéstraně a zvětšováním schopností těchto zbraní pronikat nepřátelskou obranou k určeným cílůmna straně druhé. Jako komponenta byl tento závod přítomen v logistické strategii, kteráse skládala z průmyslové, technické a finanční strategie 62 . Namísto přímého ničení nepřátelskýchprostředků se úsilí v této oblasti soustředilo na jejich překonávání. V okamžiku vývojenové generace zbraňových systémů se nepřátelské prostředky staly zastaralými a tím se výrazněsnižovala jejich použitelnost. Protivník musel reagovat vývojem nových zbraňových systémůči vylepšováním stávajících, čímž se ekonomicky vyčerpával. Úvahy o využití logistickéstrategie se objevily jistě už přinejmenším v šedesátých letech minulého století, jako prvnívšak bezpochyby vytane souvislost s programem Strategické obranné iniciativy za Reaganovyadministrativy. Myšlenka využití taktiky přepadání a ničení zbraní a nosičů za jejich cestyje přítomna i v současnosti, protože se jedná o jeden z nejefektivnějších způsobů překonánímomentu odstrašování. Navíc má tato taktika řadu výhod i z širšího strategického hlediska,od zjevně politicky přijatelnějšího pozadí (lze lépe argumentovat ve prospěch tvrzení, že jdeo součást obranné strategie, než je tomu třeba u taktiky opírající se o první úder) až po širšímíru použitelnosti souvisejících zbraňových systémů, tedy jejich nasazení i k jiným účelům(viz později zmiňované systémy protiraketové obrany).Efekt odstrašování souvisel s třetí složkou jaderné strategie, jejíž podstatou byla hrozba odvetnýmiakcemi. S konceptem odvetného úderu souvisela spíše taktika úderu „proti městům“, kterábyla založena na předpokladu způsobení tak masivních lidských ztrát, že protivník bude buďodstrašen od prvního úderu nebo bude následně poškozen tak, že nebude schopen pokračovatve válce. Útoky proti městům jsou vhodné pro účastníka konfliktu, který disponuje jen omezenýmjaderným arzenálem, anebo v již zmiňovaném případě odvetného úderu, kdy je třebabrát v potaz, že jaderné střely nepřítele jsou již na cestě k cíli (či dopadly), nemá tedy smyslvést odvetný úder proti nepřátelským jaderným silám. Aby zastrašování bylo efektivní, bylopro protihráče v jaderné strategii nezbytné udržovat svůj jaderný potenciál na takové úrovni,aby i po obdržení prvního úderu bylo dostatečné množství jaderných střel schopno překonatprotivníkovu obranu a způsobit mu nepřijatelné ztráty. To předpokládalo nejen držení dostatečnéhojaderného arzenálu, ale i jeho ukrytí nebo ochranu před případným prvním úderemprotivníka. Zde je možné hledat některé důvody pro existenci nejen betonových sil pro mezikontinentálnístřely, ale i vývoj ponorek nesoucích jaderné střely atd. Zároveň je nutné zaručitzpůsob dopravy jaderných zbraní na protivníkovo území. To může být zajištěno technologickyvyspělými nosiči nebo například tajným dopravením jaderných zbraní na území protivníkaa jejich ukrytím.Poslední a zřejmě nejméně významnou složkou jaderných strategií byla fyzická ochrana protiúčinkům jaderných zbraní. Tím je myšleno rozptylování sil, zakopávání a budování krytů aj.462 BEAUFRE, André. Úvod do strategie. Praha: Naše vojsko, 1967.113