Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIVojenská strategie4FORTY, G. Pozemní války. Praha: Beta, 2001.JANDERKA, Richard. Vojenská strategie. Brno: VA, 2001. S 355.KEMP, P. Námořní války. Praha: Beta, 2002.KUBEŠA, Milan. Strategie obrany státu a vojenská strategie. Brno: VA, 1994. S 1400.MACHIAVELLI, Niccolo. Vladař. Praha: Ivo Železný, 1997. ISBN 80-237-3544-6.Mistr Sun. O válečném umění. Praha: Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0773-0.SCHWARZ, Urs. Strategie včera, dnes a zítra. Praha: Naše vojsko, 1968.SOKOLOVSKIJ, V. D. Vojenská strategie. Praha: Naše vojsko, 1963.TOFFLER, Alvin, TOFFLEROVÁ, Heidi. Válka a antiválka. Praha: Dokořán, 2002.4.3 Nejdůležitější strategické školya vojenská strategiev období studené válkyV rozmanitosti a variantnosti dějinných událostí v oblasti vojenství lze identifikovat společnétendence, rysy či jiné charakteristiky, které svým způsobem dokumentují základní obrazo daném procesu či jevu, ukazují některé společné vlastnosti, vazby a vztahy nejen uvnitř, alei vně daného systému. Lze hovořit o „strategické škole“, pojmu, který ve značně schematické,respektive obecné rovině charakterizuje dějinnou událost z hlediska realizace vojenské akce,operace, tažení, které má svou ideu, cíl, způsob dosažení a konečný efekt.Strategické školyKategorizace strategických škol vychází ze zvolených kritérií a je ji třeba chápat jako zjednodušenípro potřebu výuky nebo zkoumání. Je možno je dělit podle nejvýznamnějšíchmocností zvolené historické etapy, podle kulturní sounáležitosti vybraných regionů, podlevýznačných osobností a jejich děl, která zásadním způsobem ovlivnila strategické myšlení,i podle rozhodujících prostředků realizace strategických cílů. V procesu hodnocení dějinnýchvojenskostrategických událostí nelze jednoznačně určit, která strategická škola byla uplatněna.Téměř vždy jde o směsici několika typů strategických škol. Neustále však je potřebnéuvažovat o velmi těsném svazku mezi politikou a vojenskou strategií.Při použití kritéria vojenskohistorického lze definovat tři hlavní školy, které se sice zrodilypostupně, ale dnes koexistují.Klasická škola se zaměřuje na řízení války a zahrnuje všechny stoupence tradiční koncepcestrategie soustředěné kolem jediného pojetí, čímž je vítězství (chápáno ve smyslu úplné porážkyprotivníka či jeho kapitulace). Strategie je chápána jako umění vojevůdce – generála (velitelevojska), a jsou to jeho znalosti (talentovaného či geniálního vůdce) nebo neznalosti (podprůměrnéhovůdce), které podmiňují úspěch nebo prohru. Tato škola soustřeďuje všechna velkájména strategického myšlení od svého vzniku až do moderní epochy. Pomineme-li epochu starověku,ze které pocházejí krátké texty o vojenství a válkách, je třeba připomenout římské teoretikyTaktikose (první polovina 4. století př. n. l.), Thukididese (460–399 př. n. l.), Polybiose(202–120 př. n. l.) a Flavia, který ve svém spise Přehled vojenských otázek shrnul dosavadní antické92