Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IVojenská strategie11Termín „strategie“ a jeho vývojSlovo „strategie“ je řeckého původu a znamená „umění velet vojsku“, případně jednodušeji„umění generála“. Ve středověku bylo používání tohoto termínu značně opomíjeno, přednostbyla dávána jinému názvu, a to „taktika“. Až na několik dřívějších a řídkých výjimek přišlopoužívání slova „strategie“ znovu do módy ke konci 18. století. Teoretické práce Jominiho 2a Clausewitze, mezi jinými, nastolují přesnou terminologii války a vyznačují rozdíl mezi strategiía taktikou. Strategie velmi rychle ztrácí starší význam jako „válečné umění“ a spojujese čím dál více s fenomény politickými, diplomatickými, ekonomickými a psychologickými,tedy jinými než vojenskými.Clausewitz jako první zdůraznil politickou dimenzi války a existující přímý vztah mezi vojenskoustrategií a politikou. Tento vztah nabyl na významu ve 20. století po zavedení jadernýchzbraní a rozšíření nepřímých válek. V současnosti všechny definice strategie berou v úvahustrategii globální (totální nebo integrální). Globální strategie hraničí s politikou a zahrnujerůzné všeobecné strategie, včetně strategie vojenské, která je zase shrnutím strategie druhůozbrojených sil, strategie operační a taktiky.Značně zmatené šíření a používání výrazu strategie odhalilo proměnu vztahu strategie a války.Až do padesátých let 20. století byla strategie chápána jako součást války, určovala tedy dávkunásilí – více či méně velkou, avšak vždy důležitou. V současné době zahrnuje strategie válku,která je pouze omezeným fenoménem ve vztahu ke všeobecnému sociálnímu uspořádání.K této proměně vztahu mezi strategií a válkou a k vertikálnímu rozlišení složek strategie odpovídajícíchrůzným úrovním politicko-strategické struktury se připojuje šíření horizontální,které odpovídá typologii současných válek a zvláštnostem vojenských strategií (pozemní, námořní,vzdušná). Jestliže mluvíme o určité strategii, je nutno mít od nynějška na mysli takéstrategie ostatní. Se zvýšením počtu typů skutečných nebo hypotetických konfliktů (v rámcijaderné války) v současném světě (války klasické, jaderné, omezené, nízké intenzity atd.) vyžadujekaždý typ války odpovídající strategii. Existuje tedy konvenční strategie, jaderná strategieodstrašování, nepřímá strategie, strategie guerilly či protipovstalecká – a bylo by možnénalézt i další.Jeden z hlavních problémů, s nimiž jsou dnes konfrontováni vysocí političtí a vojenští odpovědníčinitelé, spočívá ve stanovení strategií přizpůsobených pro konflikty, na nichž se jejichzemě podílejí. Často není snadné toto přizpůsobení úspěšně realizovat, protože definovánístrategických možností ztěžují kulturní a historické předsudky, tradice i vztahy. V historicképerspektivě vojenští historikové rozlišovali dva typy strategií, a to vyčerpávající strategiia strategii zničení. Tuto typologii sice teoretikové války často používají, je však polemickáa mnozí o oprávněnosti takového rozdělení pochybují.102 JOMINI, Antoine Henri (1779–1869), je spolu s Clausewitzem považovaný za největšího válečného teoretika19. století. Své vojenské názory formuloval na základě zkušeností z napoleonských válek. Nejznámější díla: Traitédes grandes opérations militaire; Précis de l’art de la guerre.