Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IVojenská strategie3latinského výrazu vyplývá, že principy jsou hlavní ideje, jimiž se řídí lidé v určité oblasti svépraktické činnosti. Principy jsou formulovány lidmi jako výsledek poznání skutečnosti. Mimovědomí lidí principy neexistují. Vyvozuje je člověk s pomocí abstraktního myšlení a v tomtosmyslu jsou také subjektivní. Podobně jako je vojenská strategie součástí vojenského umění,tak i principy vojenské strategie jsou součástí principů vojenského umění. Proto je při jejichzkoumání vhodné vycházet právě z obecných principů vojenského umění. Principy vojenskéhoumění jsou stěžejní údaje, pravidla, nejdůležitější doporučení pro organizaci či vedení boje,operace a války v celku. Nejsou to jen jakékoliv jednotlivé teoretické teze, ale nejdůležitějšíobecné závěry hodící se pro praktické využití ve všech základních okruzích bojové činnostivojsk a zahrnující hlavní směry možného projevu vojenského umění, které podmiňují úspěchv boji a operaci. Principy vojenského umění jsou základem pro správné rozhodnutí velitele.Dodržování principů umožňuje, aby velitel vyloučil chyby ve své činnosti a správně tuto činnostusměrňoval. Základem principů vojenského umění jsou objektivní zákony války a ozbrojenéhozápasu. Principy vojenského umění tedy bezprostředně vyplývají z těchto zákonů a jsousprávné pouze tehdy, když odpovídají objektivním zákonům. Proto je znalost zákonů válkya ozbrojeného zápasu a pochopení charakteru jejich působení důležitou podmínkou dovednéhovyužívání principů vojenského umění ve shodě s konkrétní situací. Zákony války a ozbrojenéhozápasu jsou v odborné literatuře uváděny s různou formulací a v různém počtu. Všeobecnělze konstatovat, že tyto principy byly formulovány samotnými teoretiky vojenského uměnía strategie (jako takzvané neměnné principy) nebo odvozené jinými autory ze známých dělvojenských klasiků. Zkušenosti slavných velitelů (vojevůdců) byly rovněž vysvětlovány formousouboru axiomat. Principy byly považovány za poznatelná pravidla, jimiž je nutno se řídit,aby bylo dosaženo vítězství. V rámci posuzování principů strategického myšlení v historickýchsouvislostech je vhodné posoudit základní okruhy problémů, které se týkají samotného pojmuprincipů a navrhovaných souborů principů. Ovšem otázka, zda a v jakém rozsahu tyto principyvyjadřují objektivní příčinné vztahy nebo opakované rysy či pravidelnosti, nepatří k základnímproblémům současné vojenské strategie. Jinak je tomu ale v případě jejich opakovatelnosti,která je často rozebíraným tématem. Principy vojenského umění a strategického myšleníbyly posuzovány jako stručná doporučení pro úspěšné vedení ozbrojeného zápasu. Tvrdí se,že spočívají jak na bojových zkušenostech, tak na „úvahách zdravého rozumu“. Řečeno jinýmislovy, jsou logickými důsledky odvozenými z úvah o ozbrojeném zápase. V tomto dvojímsmyslu slouží jako vodítko pro jednání (vedení boje, operace, války). Zastánci principů tvrdí,že poskytují řídicí pravidla, protože odpovídají vnitřní logice ozbrojeného zápasu. Jestliže chcetedy velitel dosáhnout vítězství, musí jednat v souladu s principy. Strategická pravidla, zvanátaké „principy války“, poskytují jednoduchý souhrn základních válečných zkušeností a jsouneocenitelná pro každého profesionálního vojáka a velitele. Někteří teoretici tvrdí, že zatímconení možné vytvořit všezahrnující teorii válečné strategie použitelnou pro rozmanité vojenskésituace, principy mohou být užitečné pro formulaci konkrétní strategie.Pokud jde o způsob, jímž by měly být principy používány, je nutné zdůraznit, že principy nejsoudogmatickými přikázáními. Musejí být aplikovány tvůrčím způsobem, v souladu s okamžitýmipodmínkami. Principy mají být považovány za zásady, avšak vyžadují individuálnívýklad v souladu se specifickou dobou a okolnostmi situace. Velitel je musí respektovat, abyzvolil nejracionálnější způsob činnosti v souladu s podmínkami.V minulosti byly ovšem vysloveny také opačné názory. Kritika domněnky o stabilním anebo dokoncevěčném charakteru principů měla různou formu. Ke kritizovaným oblastem patřily například:• platnost určitých principů;40