Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

strategieIpodpory ze strany obyvatelstva. Revoluční strategie je strategií opotřebovávací, jejímž cílemje unavit protivníka a vhodně změnit poměr sil, aby bylo dosaženo politického vítězství.22.1 Strategie přímá a nepřímáNepřímá strategie, nepřímé války, nepřímý způsob, nepřímý přístup – tato rozmanitá terminologieodráží rozsah jedné základní oblasti strategie, který byl během staletí často zanedbáván,a to především na Západě. V historické perspektivě by bylo vhodné mluvit spíše o nepřímýchstrategiích, neboť okolnosti mohly změnit formu, jíž se tento způsob boje uplatňoval a kterýse dnes vynořuje po půldruhém století upřednostňování totální války a „přímé“ strategie.V oblasti vojenského myšlení se teorie o nepřímé strategii objevují už v nejstarších textech,počínaje dílem O umění válečném od Sunzi (Mistra Sun), jehož aktuálnost dobře dokazujetrvalou platnost účinnosti nepřímé války, jejíž základy se během věků nezměnily. Jde o znalostpoměrů sil, ekonomie úsilí, zneklidňování fyzické a psychické, manipulace, vyčerpáváníprotivníka a překvapení. Nepřímá strategie může být vojenská, avšak především, jak tomuje nyní často, politická.Ať jsou prostředky vojenské či nikoliv, principy nepřímé strategie jsou totožné. Mají za úkolvyvést protivníka z rovnováhy, aby bylo využito jeho slabých míst pro dosažení cíle, a to vítězstvívojenského nebo politického. Tradičně bylo použití nepřímých strategií určovánov podstatě úvahami geografickými a kulturními. V současné době jsou mezinárodněpoliticképodmínky vhodné pro používání takových strategií, jejichž cílem všeobecně jsou vítězstvív podstatě politická. Používané prostředky již nejsou výlučně vojenské. Současné analýzymají proto tendenci zdůrazňovat rozdíl mezi politickou strategií a vojenskou strategií, zatímcohistorické analýzy mají tendenci vysvětlovat fenomén nepřímé strategie z hlediskastriktně vojenského.Generál Beaufre definuje přímé a nepřímé strategie podle povahy jejich cílů: vojenské pro přímoustrategii, politické pro strategii nepřímou. Beaufre rozlišuje mezi nepřímým přístupema nepřímou strategií. Nepřímý přístup je spojován s vlastním vedením vojenských operacía jeho cílem je vojenské vítězství (přímá strategie). Naproti tomu nepřímá strategie očekáváhlavní rozhodnutí od prostředků jiných, než je vojenské vítězství. Nepřímá strategie se uplatňujevíce či méně ve velkém rozmezí „volnosti jednání“ definovaném podle poměrů sil danéhookamžiku a důsledků, které by taková strategie mohla mít na mezinárodní šachovnici.Zatímco Beaufre analyzoval úroveň globální strategie, B. H. Liddell Hart definuje svou doktrínu„nepřímého přístupu“ v omezenějším rámci všeobecné vojenské strategie, kdy strategickádimenze nepřekračuje rámec války. Účelem strategie je vytvořit strategickou situaci natolikvýhodnou, aby za stavu, kdy sama o sobě nepostačuje k dosažení rozhodnutí, bylo rozhodnutídosaženo samotnou skutečností, že boj pokračuje. Účelem takto definované strategieje podle Liddella Harta vyvést protivníka z rovnováhy. Prostředků k vyvedení z rovnováhyje mnoho. Tyto prostředky tvoří tzv. nepřímý přístup, který je klíčem k vojenskému úspěchuve všech dobách. Převaha nepřímého přístupu spočívá v soustředění na dva důležité prvkyválky, a to na poměr sil a ekonomii úsilí. Jestliže není poměr sil pro jednoho z obou protivníkůpříznivý, musí tento protivník použít nepřímého přístupu. Když je příznivý, může dosáhnoutvítězství způsobem méně nákladným a rovněž použít nepřímého přístupu. Liddell Hart zdůraznilskutečnost, že nikdo si nikdy není absolutně jist svou převahou.21