Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIvojenské poznatky. Dále lze jmenovat řecké teoretiky Xenofóna (zemřel v roce 354 př. n. l.)a Onesándrose (1. století n. l.), byzantské stratégy Mauritia a Lva VI., čínského Sunzi (6. až 5. stoletípř. n. l.), indického teoretika Kautiliya (4. století př. n. l.) i arabské stratégy – zejména pakMohameda a jeho nástupce, kteří do strategického myšlení implementovali náboženství. Velkýmipředstaviteli této školy jsou Machiavelli (1469–1527), jehož úvahy o válce měly velký významaž do 19. století, teoretik Montecuccoli (1608–1681), který dále rozvíjí Machiavelliho teorie, stratégovéosvícenství (18. století) Bedřich II. (1712–1786) a hrabě de Guibert (1743–1790) a konečnětaké Clausewitz (1790–1831) a Jomini (1770–1869), které můžeme považovat za zakladatelemoderního vojenského myšlení. I dnes zůstává tato škola živá.Neoklasická škola se zrodila na konci 19. století, kdy rozvoj vědeckých studií a zrození sociálníchvěd vedlo k jasnějšímu uvědomění si prostředí strategie. Pojetím zůstalo i nadále vítězství,ale válka je chápána v širším kontextu. Jsou brány do úvahy i nevojenské dimenze války,jako je geografie, meteorologie a jiné vědní disciplíny. Mezi její nejvýznamnější představitelepatří například v meziválečném období francouzský admirál Castex (1878–1968) či britskýteoretik Corbett (1854–1922), v posledních desetiletích pak Brodie (1909–1989) z USA nebofrancouzský generál Beaufre (1902–1975).Moderní škola se plně rozvíjela až po roce 1945. Paradigma vítězství (ve smyslu porážky protivníkave válce) je opuštěno a strategie směřuje k tomu, aby byla přijímána jako společenskávěda, která již není omezena pouze na oblast konfliktu a jeho vedení, ale jejíž cíle jsou mnohemrozmanitější než nalezení vítězství (vojenské porážky protivníka). Tento nový přístupje věcí nejen vojáků, ale i civilních vědců. Problémem této strategie je schopnost rozlišenímezi těmi, kteří strategickou teorii skutečně oživují (modernizují), jako Thomas Schelling(narozený 1921) v USA nebo generál Lucien Poirier (narozený 1918) ve Francii, a těmi, kteříse spokojí s připojením se k okázalým diskuzím nad starými myšlenkami a nezřídka používajínesrozumitelných závěrů bez vlastního tvůrčího přínosu. 554Vývoj v o j e n s k é s t r a t e g i ev období studené válkyPro zobecnění typů vojenských strategií v období studené války mají zcela zásadní významstrategie NATO a Varšavské smlouvy a v rámci nich strategie USA a Sovětského svazu. Jistývýznam pak mají i strategie, respektive doktríny dalších zemí soustředěných v obou organizacích,pro něž byly strategie velmocí či organizací kolektivní obrany vůdčí a limitující a kterézpravidla vlastní a nezávislé strategie výrazněji nerozvíjely.Na vývoji vojenské strategie, jež se realizovala prostřednictvím vojenskostrategických koncepcíNATO a Varšavské smlouvy, lze dokumentovat průniky všech tří strategických škol dlevýše uvedeného základního dělení (klasické, neoklasické i moderní).K pochopení jednotlivých vojenskostrategických koncepcí je potřebné ve stručnosti připomenoutdějinné události a charakter bezpečnostního prostředí, ve kterém se tyto koncepcevytvářely. Zároveň je potřebné připomenout úroveň vojenskostrategického myšlení v intencíchtehdejších názorů na zahájení a vedení války. Obě tyto skutečnosti nám umožní snázepochopit cíl a smysl vytvářených vojenskostrategických koncepcí Západu i Východu.55 COUTAU-BÉGARIE, H. Traité de stratégie. Paris: Économica, 2006, s. 254–255.93