Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIVojenská strategie44Historický vývoj strategiea strategického myšlení ve světěStátní organizovaný útvar myslí strategicky, tj. racionálně definuje své politické zájmy a cíle,zvažuje a hledá cesty k jejich dosažení a zároveň volí prostředky k tomu přiměřené. Válečnýkonflikt je jedním z těchto prostředků, válka je tedy většinou podřízena politice a není, přinejmenšímna určitém stupni společenské organizace, samoúčelná. Válečný konflikt je vedenk tomu vyčleněnými a kvalifikovanými skupinami obyvatel řízenými kvalifikovaným vedením,jež je schopno analyzovat činnost protivníka, vyvodit z ní odpovídající závěry a usměrnitdle nich vlastní operace.Počátek strategie a strategického myšlení je spojen se vznikem prvních organizovaných státníchútvarů, které dosáhly jistého stupně společenského vývoje a vzdělanosti, jenž umožňujesofistikovanější použití mocenských nástrojů, jako jsou právě ozbrojené síly. První díla o strategiise objevují nezávisle na sobě v různých civilizačních okruzích, přičemž pro celkový vývojstrategického myšlení jsou stěžejní práce, které vznikly v evropském antickém světě a staréČíně prakticky ve stejném časovém období. Počátky strategického myšlení a koncepty strategieve starověku (Aristides, Xenofón, Onesándros, Sunzi) jsou spojeny se snahou o zformulovánízákladních principů a pravidel války a nastínění možností aplikace těchto principů s cílem dosaženívojenských i politických cílů. Samotné slovo strategie (στρατηγία) má původ v antickémŘecku. Strategie je pojem vytvořený ze dvou slov: stratos (vojsko) a ago (vésti). Od nich bylodvozen i pojem stratég. V městském státě Athénách bylo do této funkce voleno deset osob –stratégů, kteří určovali politiku v době míru a řídili vojenské operace v době války. V této desetičlennéradě působila řada proslulých mužů antického Řecka, jako byl Themistoklés, Aristides,Periklés. Pěti stratégům byly určeny specifické úlohy, jako byla odpovědnost za velení armády,územní obrana athénského státu, pobřežní obrana a výzbroj a inspekce námořnictva, dalšíchpět bylo pověřováno úkoly podle aktuálních potřeb. Po sjednocení Řecka došlo k poklesu jejichvýznamu a úloha stratégů zůstala omezena na funkci náčelníků správních celků – tzv. them.Slova strategema, strategika – synonyma označující strategické umění – se objevují v dílechantických autorů. Je tedy pravděpodobné, že v antickém Řecku vznikla řada teoretických pracívěnujících se strategii a vojenskému umění. Podle některých historiků byly první práce tohototypu sepsány ve Spartě, což by bylo vzhledem k militaristickému charakteru tohoto městskéhostátu pochopitelné. Nejstarší známý evropský autor, jehož jméno se dochovalo, byl stratég Eneé,který žil ve 4. století př. n. l. Třebaže se dá právě antické Řecko pokládat v mnoha směrech za kolébkuklasické vojenské strategie a evropského přístupu k otázkám válečnictví, nelze podceňovatani význam čínského myšlenkového odkazu daného rozvojem vzdělanosti i administrativyv prvních státních útvarech na teritoriu dnešní Číny. Čínská civilizace vždy věnovala velkoupozornost písemnictví, což se odrazilo i v mnoha pracích zabývajících se otázkami vojenství.Vojenskému umění a vojenské teorii byl přikládán v staré čínské filozofické literatuře nesrovnatelněvětší význam, než tomu bylo v jiných civilizačních okruzích. V mnoha filozofickýchspisech lze najít rozsáhlá pojednání o této tematice, lze uvést jména autorů a děl jako MistrMo (Mo Ti), Mistr Sun (Sunzi), Mistr Kuan (Kuan-c’) či Letopisy pana Lü. Ostatně i nejstaršízachované teoretické dílo, které se zabývá otázkami strategie, spis Mistr Sun o umění válečném,je připisováno čínskému vojenskému teoretikovi a stratégovi Sunzi.60