Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIFrancieFrancie vycházela při stanovování své poválečné vojenské strategie také z výsledků předešléválky a vzhledem ke vzniku nových středoevropských zemí (Československo, Spojené královstvíSrbů, Chorvatů a Slovinců) nachází na východních hranicích svého tradičního nepřítelenové spojence. Vývoj francouzské vojenské strategie procházel několika fázemi. V prvníse Francie spoléhá především na útok vedený současně ze dvou směrů: jednak z Alsaskaa Lotrinska na východ, jednak z Československa na západ, směrem na Mnichov a Berlín, kterýby vedly jednotky československé branné moci. Postupně však přechází na strategii založenouna obraně a buduje Maginotovu linii. Její výstavba prochází několika etapami v souvislostis vývojem mezinárodní situace a především s vývojem v Německu. Linie nejprve kryla hranicis Německem a Itálií a postupně byla prodlužována podél Belgických hranic až k pobřežíkanálu La Manche. Linie měla vést k vyčerpání protivníka a pak měl následovat strategickýútok spojený s překročením hranice a zničením nepřítele. Letectvo zajišťovalo vzdušnou převahunutnou k vedení války. V této strategii nebyly však vůbec rozpracovány zásady obranyna vlastním území v operační hloubce po případném prolomení Maginotovy linie. Země tedynebyla připravena na vedení dlouhodobé války.4NěmeckoNěmecká vojenská strategie vycházela z podobných předpokladů a zásad jako strategie sovětská.Německo pochopilo, že vzhledem ke svým omezeným zdrojům není schopno vést dlouhodobouválku. Na konci první světové války se objevují první teoretické práce, ale i nekonformnínázory, které naznačují budoucí směr vývoje tankové teorie vedoucí až k „blitzkriegu“– bleskové válce. Jedním z prvních, kdo vybočili z řady, byl britský ženijní kapitán Martel.Ve svém pojednání Tank Army (Tanková armáda) vyjádřil představu, že v budoucnosti se tankstane nejdůležitější zbraní a války se budou odehrávat mezi tankovými armádami protivníků.Ještě v době první světové války se Martelových myšlenek chopil britský major J. F. C. Fuller.Ten hodlal do války vrátit mobilnost, a to tak, že se pro tanky vybere nejvhodnější teréna tomu se pak co možná nejlépe přizpůsobí útok. Fuller tedy požadoval něco, co mělo už velmiblízko k bleskové válce: krátký, prudký tankový nájezd, který měl demoralizovat nepřítelea prolomit linie, nikoli však dobýt území. To měly zajistit oddíly pěchoty a jízdy, které tentotankový nájezd podporovaly, a letectvo, které by při nízkém letu bombardovalo nepřátelsképozice. Protože se do té doby tanky nasazovaly bez ohledu na okolnosti, a podle toho to paktaké často dopadalo, znamenaly Fullerovy myšlenky poměrně radikální přístup.Vývojem teorie bleskové války se v průběhu dvacátých a na počátku třicátých let minuléhostoletí zabývaly všechny evropské státy, ale pouze Německo a Sovětský svaz ji dokázaly aplikovat.Německo tedy postavilo svou strategii na strategickém útoku na dvou až třech směrechs následným obklíčením hlavních sil protivníka. Hloubku zajišťovaly ze vzduchu výsadkovésíly a vzdušnou nadvládu mělo zajistit letectvo, jehož hlavním úkolem byla podpora postupujícíchpozemních jednotek a zničení letectva protivníka již na zemi v první fázi operace.V průběhu dvacátých let se však objevilo i několik dalších radikálních koncepcí vedení budoucíválky. Zatímco na konci první světové války bylo letectvo považováno za podpůrnouzbraň ozbrojených sil, o několik let později již tvořilo jejich rovnocennou složku. Velký vlivna tento proces měla představa letecké války, jak ji razil italský generál Giulio Douhet, kterýproklamoval myšlenku naprosté nadřazenosti letectva v budoucí válce. Mohutné bombardovacíletectvo mělo být hlavním prostředkem pro zničení veškerého technického a vojenskéhopotenciálu nepřítele. Pozemní armáda byla podle Douheta jen podružnou okupační mocí,85