Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIMaurice de Saxe (Moritz Graf von Sachsen; 1696–1750)Francouzský maršál a úspěšný vojevůdce z doby vlády Ludvíka XV., účastník řady evropskýchkonfliktů: severní války, války o španělské dědictví, války o rakouské dědictví apod. Jednaz největších postav francouzské vojenské historie a vynikající vojenský pedagog. Své teo re tic kéúvahy o válce a strategii popsal v knize Snění o válečném umění (Rêveries sur l’art de la guerre),která je ovlivněna díly antických myslitelů Onesándrose a Vegetia i jeho současníka JeanaCharlese Folarda.4Henry Loyd (1720–1783)Anglický důstojník, jeden z prvních významných vojenských teoretiků 18. století. Sloužilv rakouské, pruské a ruské armádě. Sestavil řadu obecných a teoretických pouček a principůvojenské strategie. Jeho rozsáhlé historické a vojenskoteoretické dílo Dějiny války v Německuz roku 1756 neboli vojenské a politické paměti generála Loyda sice nebylo dokončeno, autorv něm však vyložil řadu principů strategie. Zdůraznil zejména úlohu materiálního a politickéhočinitele, pohyblivost i význam časové a prostorové kalkulace vojenských akcí. Ve vojenství vidělřadu zákonitostí, uznával existenci vojenské vědy, která se však měla vztahovat pouze na procesvýstavby ozbrojených sil a jejich přípravu na válku. Vlastní vedení války mělo však postrádatjakákoliv pevná pravidla či zobecnění a jeho rozhodujícím prvkem měla být mimo všechnyzákonitosti stojící individuální genialita a schopnosti vojevůdce. Velkou pozornost věnoval takégeografické poloze státu a jeho společenským podmínkám jako faktorům ovlivňujícím kvalituozbrojených sil, respektive fyzické a morální vlastnosti obyvatelstva potenciálně využitelnéhok vojenské službě. Pro potřeby armády preferoval obyvatele horských oblastí před obyvateli z rovina bohatých regionů, neboť ti jsou oproti horalům méně fyzicky odolní a zvyklí přemýšlet, cožmá negativní dopad na jejich disciplinovanost. Podobně obyvatelé států s despotickou formouvlády jsou uvyklí poslušnosti, ale útlak je může dohánět k odporu. Obyvatelé států liberálníchjsou ideálními vojáky v případě, že jsou jejich ideály ve shodě s vojenskopolitickými záměrystátu, jejich svobodomyslnost je však v rozporu se zásadami vojenské disciplíny a kázně.Zakladatelé a tvůrci moderního s t r a t e g i c k é h o m y š l e n íHenri Antoine Jomini (1779–1869)Francouzský a ruský generál švýcarského původu. Významný vojenský historik a kritik, kterýve svých pracích zkombinoval teoretické poznatky svých předchůdců z 18. století s novýmzpůsobem vedení válek z napoleonského období a je proto pokládán za jednoho ze zakladatelůmoderního vojenského myšlení a strategie. Systematicky se zabýval taženími Fridricha Velikého,mimo jiné překládal díla pruských a anglických autorů o sedmileté válce a snažil se zobecnitválečné zkušenosti z tohoto konfliktu. Podobně jako řada jeho předchůdců i následovníkůviděl Jomini základ studia vojenské vědy a vojenského umění ve zkoumání historie, což vyjadřujei jeho citát: „Základem doktrín jsou vojenské dějiny.“ Jeho myšlenky jsou shrnuty ve dvoustěžejních dílech: Tableau analytique des principales combinaisons de la guerre et des leursrapports avec la politique des États (1830) a Précis de l’art de la guerre ou nouveau tableauanalytique des principales combinaisons de la stratégie, de la grande tactique et de la politiquemilitaire (1837–1838). Práce Précis de l’art de la guerre byla postupně doplněna o další přílohy(1855 a 1866) a podává řadu definic a klasifikací, jakož i základní přehled strategie. Taxinomiestrategie definuje mimo jiné dvanáct základních koncepcí bitev, pět koncepcí ústupu a pět65