Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIVojenská strategie4východisek, jak analyzovat operace protivníka. Jominiho dílo mělo velký ohlas již za jeho životaa bylo během relativně krátké doby přeloženo do několika evropských jazyků a vyšlo v několikavydáních. 45 Během americké občanské války (1861–1865) se Jominiho postuláty stalyhlavním východiskem pro strategii a vedení války z obou stran, studovali je jak hlavní velitel silKonfederace generál Lee, tak pozdější vítězný velitel armád Unie Grant. Jominiho práce majídodnes aktuální platnost a jsou analyzovány v komunitě vojenských odborníků a teoretiků.Jomini pokládal strategii za jednu z hlavních složek vojenského umění. Vojenské umění je dleněj tvořeno komplexem pěti (respektive šesti) samostatných, na sobě však závislých složek:strategií, vyšší taktikou, logistikou (materiálním zabezpečením), elementární taktikou a ženijnímischopnostmi. K těmto z vojenského hlediska čistým složkám připočítával ještě šestousložku – diplomacii, která byla ve vztahu k válce do té doby opomíjena.Ve svém díle dospěl k názoru, že existují jednotné, neměnné a pro všechny vojenské operacestejné principy, jejichž aplikace je zárukou úspěšné realizace těchto operací.„Velké vynálezy, k nimž došlo za posledních dvacet let, měly za následek velkou revoluci v organizaci,výzbroji a taktice armád. Strategie samotná však zůstává založena na stejných principech,které byly totožné u Scipia a Césara stejně tak jako u Fridricha a Petra Velikého a Napoleona,neboť jsou nezávislé na povaze armád a organizaci jednotek.“Ozbrojený konflikt vnímal jako společenský fenomén, který je přirozenou součástí vývoje státníchútvarů a prostředkem zajišťujícím růst či naopak pokles jejich mocenského vlivu a významu.„ Válka je historická nutnost napomáhající rozvoji států.“Jako hlavní principy bojové činnosti definoval:• usměrnění hlavních sil prostředky strategického spojení s rozhodujícím bodem (klíčovépozice) vojenské operace;• manévrování, v němž by pouze část vlastních sil byla vázána protivníkem;• zaujetí takové pozice, která umožní manévr vlastních sil na taktické úrovni směremk rozhodujícímu bodu bojiště nebo proti pozicím, které je třeba obsadit;• postupovat tak, aby hlavní síly nejen dosáhly rozhodujícího bodu, ale byly také schopnypostupovat energicky a koordinovaně s cílem dosažení maximální efektivity.Carl von Clausewitz (1780–1831)Pruský důstojník, vojenský pedagog a intelektuál, účastník napoleonských válek v ruskéa pruské armádě. V letech 1810–1812 přednášel vojenskou strategii a taktiku na AllgemaineKriegsschule, kde od roku 1818 působil jako její velitel. V roce 1831 stál v čele generálníhoštábu pruské armády maršála von Gneisenau, jež byla rozmístěna u prusko-ruských hranic,respektive u hranic polského království (tzv. kongresóvky), a měla reagovat na eventuálníkrizovou situaci v souvislosti s polským povstáním. Jeho teoretické práce vycházely z podrobnéhostudia 130 válek a vojenských tažení z let 1566 až 1815.Je autorem nejznámějšího uceleného teoretického díla o vojenské strategii O válce (Vom Kriege),jež se stalo východiskem pro rozvoj strategie a vojenské vědy v 19. a 20. století. V této prácivytvořil progresivní teorii války, která se stala nejen předmětem pozornosti vojenských45 Vzhledem k Jominiho působení v Rusku si zde jeho teorie získala mezi mladými důstojníky takovou popularitu,že si proslulý husarský důstojník a partyzánský velitel z doby vlastenecké války roku 1812 generál DenisDavydov ve třicátých letech 19. století nostalgicky posteskl: „Všichni mladí jsou dnes samý Jomini, Jomini, ale covodka?“66