Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IVVojenská strategie8Instituce systému obranného plánování mají svou podobu poradní, schvalovací a exekutivní,a to jak na národní, tak na alianční úrovni.Česká republika je součástí globálního bezpečnostního prostředí a je členem mezinárodníchspolečenství jak s globálním (OSN, NATO), tak i regionálním dosahem (EU). Z jejich bezpečnostníchdokumentů (Strategická koncepce aliance, Bezpečnostní strategie EU) pak Českárepublika do značné míry vychází při zpracovávání vlastních strategií (Bezpečnostní strategieČR a Vojenská /obranná/ strategie ČR). Národní strategie jsou tedy více či méně těmito globálnímia regionálními strategiemi ovlivněny a na jejich naplňování se pak v rámci přijatýchzávazků Česká republika a její resort obrany podílejí.O r g a n i z a č n í s t r u k t u r ystrategického řízeníV podmínkách resortu obrany jsou odlišovány tři úrovně velení a řízení. Jedná se o úroveňstrategickou, operační a taktickou. Strategické řízení je realizováno na strategické úrovni velenía řízení. Tato úroveň zabezpečuje definování politicko-vojenských cílů a vytváří podmínkypro jejich implementaci na operační a taktické úrovni velení a řízení. K tomu zároveň vytváříi nezbytné podmínky v oblasti legislativní, zpravodajské, zdrojové, akviziční a kontrolní.K naplnění těchto cílů strategického řízení je budována organizační struktura s odpovídajícífunkčností. Jednotlivé země v závislosti na politickém systému, legislativním rámci, tradicícha kultuře přistupují k vytváření organizačních struktur různým způsobem, přičemž je možnévysledovat určité společné přístupy a principy.Strategická úroveň řízení zahrnuje jak civilní, tak i vojenskou část. Civilní část ministerstvaobrany je zastoupena ministrem obrany s náměstky nebo státním tajemníkem. Náměstci ministraobrany jsou spojeni s politickými stranami a vzcházejí obdobně jako ministr z výsledkůvoleb. Mohou mít přímou odpovědnost za vedení jednotlivých funkčních oblastí, nebo mohoubýt chápáni jako poradci ministra obrany pro danou problematiku.Vedle náměstků je ministrovi obrany podřízen náčelník generálního štábu (NGŠ), který nesezodpovědnost za vojenskou část ministerstva obrany. Role NGŠ je pro ministra obrany nezastupitelná,protože vedle velení armádě zajišťuje i potřebnou odbornou vojenskou expertizu.V některých zemích je role NGŠ svěřována inspektorovi armády nebo inspektorům jednotlivýchdruhů sil (pozemních, vzdušných, námořních či speciálních). Například v Německu ozbrojenésíly nevytvářejí generální štáb ani nemají pozici NGŠ, což je výsledek poválečného omezení jehovojenské moci. Jinak jsou zpravidla vytvářeny oba orgány – tedy jak NGŠ, tak inspektor ozbrojenýchsil, přičemž NGŠ sehrává tradiční roli velitele a inspektor přebírá funkci kontrolní.V případě existence pozice státního tajemníka je role jednotlivých náměstků oslabována nebozcela zaniká. Státní tajemník je nadstranický funkcionář, a proto obsazení této pozice nenídáno povolebním rozložením moci ve státě. Je tak vytvořen určitý předpoklad, aby státnítajemník představoval základní odbornou exekutivní autoritu zodpovědnou za kontinuálníprosazování obranné politiky státu v souladu s dlouhodobými záměry rozvoje resortu obranya ozbrojených sil.Ministr obrany si zpravidla udržuje přímý vliv nad vojenským zpravodajstvím, případněi vojenskou policií. Existují však země, kde se tyto složky podřizují náčelníkovi generálníhoštábu. Tím je samozřejmě role NGŠ významným způsobem posílena a značně se koncentrujemoc do rukou jedné osoby.272