Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIvojenskopolitické stability. Argumentací ve prospěch tohoto předpokladu je zdůraznění momentuvzájemného (jaderného) odstrašení. Dříve, v období studené války se předpokládalo,že úspěšné zastrašování závisí především na materiálních faktorech a k úspěšně vedené strategiiodstrašování je třeba disponovat mohutným potenciálem zbraní o dostatečném účinku,velké přesnosti zásahu a značné schopnosti pronikat ke stanoveným cílům. Ocenění tohotopotenciálu spočívá na odhadu – s tím samozřejmě dlouhodobě souvisela špionáž a snahao matení protivníka, aby přecenil skutečné síly. Po skončení studené války je možné pozorovat,že zásadní vliv mají faktory spíše psychologické. Z předpokladu stěžejní role psychologickýchfaktorů v současnosti vycházejí také zastánci názoru o rozhodující roli jadernéhozastrašování.Je však třeba dodat, že tento náhled na užití jaderných zbraní není nadčasový a nemůže býtani univerzální. Pokud by však, třeba i po omezenou dobu, jaderné odstrašování fungovalojako stabilizující prvek, bylo by podstatnou komponentou jeho uplatnění v globálním měřítkušíření jaderné výzbroje. To je však, jak bude zmíněno dále, vnímáno spíše jako hrozba. V souvislostis úvahou o stabilizující roli jaderné výzbroje se objevuje tvrzení, že státy, které se stanoujadernými, vedou méně válek než státy vyzbrojené pouze konvenčně. Je třeba ovšem dodat,že takové příklady jsou pouze dva, a to Čína a Indie. Čína se zapojila od roku 1949 do pětikonfliktů, z toho pak do čtyř před získáním jaderné zbraně: Korea (1950–1953), Tchaj-wan(1954), Quemoy (1958), Indie (1962). Poté, když se stala jadernou mocností, vedla válku pouzes Vietnamem (1972). Indie vedla od znovunabytí své samostatnosti čtyři větší konflikty,ale všechny se uskutečnily dříve, než získala jadernou výzbroj: Pákistán (1947–1948, 1965,1971), Čína (1962). 69 Oproti tomu stojí jako příklad Izrael, u něhož se předpokládá vlastnictvíjaderných zbraní, popřípadě i jaderná velmoc USA, které vedou ozbrojené operace relativněčasto. Jaderné zbraně tedy brání vzniku ozbrojeného konfliktu mezi státy pouze v případě,pokud jaderné zbraně vlastní oba protivníci.4Jaderná strategie v multipolárním světěVýsledky výzkumu spojeného se Strategickou obrannou iniciativou byly po skončení studenéválky využity k vývoji méně ambiciózního obranného systému, který má ochránit území USApřed útokem omezeného počtu mezikontinentálních balistických raket. Změna světového rozloženísil se výrazně odrazila i v nukleární strategii. Hlavním úkolem již nebylo odstrašeníbezprostřední hrozby rozsáhlého nukleárního útoku, ale zabránění šíření technologie výrobynukleárních zbraní a jejich nosičů. Zatímco u obou supervelmocí studené války jsou nukleárníarzenály omezovány smlouvami o omezení strategických zbraní (Strategic Arms ReductionTreaty – START), další státy své arzenály navyšují 70 a rozšiřuje se i počet států vlastnících nukleárnízbraně. 71 S nezadržitelným technologickým rozvojem se zvyšuje také dostupnost nukleárníchzbraní, na které tak mohou dosáhnout i státy střední velikosti. Rozšíření nukleárního69 VAN CREVELD, Martin. Technika a válka II. Od jaderné slepé uličky k terorismu. In Historie moderní války.Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1540-0.70 HECKER, Siegfried S. Report on North Korean Nuclear Program. Center for International Security andCooperation, Stanford University; http://www.fas.org/nuke/guide/dprk/nuke/hecker1106.pdf (26. 5. 2008).71 Kromě USA a SSSR jsou držiteli nukleárních zbraní (první test): Velká Británie (1952), Francie (1960),Čína (1964), Izrael (výroba 1970–1980), Indie (1974), Pákistán (1998), Severní Korea (2006). Viz SIPRIYearbook 2007: Armaments, Disarmament and International Security, s. 21;http://books.sipri.org/product_info?c_product_id=346 (26. 5. 2008).119