Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IVojenská strategie1Ve Svazu sovětských socialistických republik (dále jen SSSR), který je možno považovatza hlavního nositele teorie operačního umění mezi světovými válkami, byly reálné základypro teoretické rozpracování operačního umění položeny v letech občanské války, kdy se základníformou plánování a vedení bojové činnosti operačních uskupení stala armádní operace.V roce 1919 se začaly projevovat také nové formy činnosti operačního měřítka – frontové operace.To vyplynulo ze skutečnosti, že splnění velkého operačního úkolu si vyžádalo postupnéprovedení tří operací armádního měřítka. Základním prostředkem pro plnění úkolů v tomtoobdobí byly vševojskové a jezdecké svazky, které tvořily základ armád i front. Letectvo bylovyužíváno převážně jen jako prostředek operačního průzkumu a tanků byl mizivý počet.Koncem dvacátých let byla rozpracována obecná teorie operací, která zahrnovala otázky operačníhopoužití jednotlivých druhů ozbrojených sil – tj. pozemního vojska, letectva a námořnictva.Za základní operační svaz byla považována armáda, a proto byla hlavní pozornostvěnována zkoumání problematiky armádní útočné operace. Svoje uplatnění našla i teorievedení postupných operací, která vytvořila základ pro pozdější rozpracování teorie hlubokéoperace a frontové operace. V této době byl již také oficiálně přijat termín „operační umění“a v roce 1926 bylo s konečnou platností potvrzeno rozdělení vojenského umění na tři části,jak je známe dnes. 11Druhá světová válka i poválečné období až do současnosti potvrdily význam operačníhoumění v rámci vojenského umění, které je postupně modernizováno a přizpůsobuje se novýmpodmínkám vedení války.Je tedy možno shrnout, že operační umění, jak vyplývá z jeho vymezení, je součástí širšíhocelku, který je označován jako vojenské umění. Vojenské umění je základní a nejdůležitějšísoučástí vojenské vědy, zabývá se zkoumáním zákonitostí ve způsobu vedení boje, operacea války jako celku a zahrnuje strategii, operační umění a taktiku. Operační umění je tedy„střední částí“ vojenského umění a tvoří spojnici mezi strategií a taktikou. Existuje vztahstrategie–operační umění–taktika, který má svou specifickou podobu v teorii a praxi. I přesrelativní samostatnost všech součástí jsou tyto spojeny vazbami vzájemného respektovánízkušeností, poznatků, principů a teorií.V praxi je vztah mezi strategickým stupněm a operačními a taktickými stupni organizacevojsk jednoznačný a je vyjádřen více či méně přesnými organizačními řády velitelství a štábůnebo povinnostmi velitelů. Nejznámější je vztah nadřízenosti stupně vyššího stupni nižšímus právem stanovovat úkoly a vyžadovat jejich plnění. Jinak řečeno, jde o to, že nadřízený plníúkoly prostřednictvím podřízeného, a proto mu k tomu musí vytvářet co nejlepší podmínky.Existuje však i vztah opačný, vyjadřující nutnost respektovat výsledky plnění stanovenýchúkolů taktického stupně stupněm operačním a jeho výsledky stupněm strategickým. 1211 KUBEŠA, M. Základy operačního umění: skripta. Brno: Vojenská akademie, Fakulta velitelská a štábní, 1996,S3494.12 NĚMEC, P., URBÁNEK, K. Úvod do studia operačního umění: skripta. Brno: Vojenská akademie, Ústav strategickýchstudií, 2002, S3457.16