Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

historický vývoj vojenské strategieIIpolitickými a vojenskými orgány Varšavské smlouvy. Výraz „navenek“ je zde použit úmyslně,protože do doby, než bylo vytvořeno Velitelství spojených ozbrojených sil (ale i po jehovytvoření), byly naší armádě stanoveny úkoly generálním štábem sovětských ozbrojenýchsil. Za této situace byla pak československá vojenská koncepce součástí strategické koncepceSovětského svazu a představovala soubor praktických východisek, která se zabývala přípravoua realizací předpokládaných úkolů československých ozbrojených sil, jejich výstavbou,všestrannou přípravou národního hospodářství i zahraniční politiky státu pro případ války.Vojenská koncepce, spolu se zahraniční politikou v bezpečnostní problematice, byla taktoodvozena od strategických vojenskopolitických cílů a zájmů SSSR. Jednoznačně byla odrazemzájmů vojenské strategie SSSR transformovaných prostřednictvím Varšavské smlouvy, respektivePolitickým poradním výborem Varšavské smlouvy reprezentovaným vedoucími stranickýmičiniteli účastnických zemí, kteří současně kumulovali i funkce legislativních hlav států.Vojenská strategie SSSR měla globální charakter, zahrnovala tedy prostorově nejen Evropu,ale i Severní Ameriku, Střední Ameriku, různé prostory asijských válčišť, severní Afriku i karibskouoblast. V tomto rámci se hlavní strategické otázky československého státu orientovalypředevším na problémy výstavby armády a jejího použití ve válce v rámci Varšavské smlouvy.Veřejně proklamovaná obrana Československé socialistické republiky (ČSSR) nebyla reálněhlavním úkolem. K hlavním strategickým otázkám patřila také operační příprava státníhoúzemí na vedení války a mobilizace národního hospodářství a jeho činnost ve válce.Velmi náročné požadavky na výstavbu československé armády z hlediska jejího strategickéhoposlání měly v šedesátých letech několik doprovodních jevů. Jednalo se postupně o úsilío dislokaci sovětských vojsk na našem území, a to v první polovině šedesátých let. Tato snahase stupňovala zejména po karibské krizi a berlínských událostech. Na začátku šlo o snahurozmístit zde „minimálně“ speciální vojska sovětských útvarů vysokofrekvenčního (VČ 84 )utajeného spojení. Později přibyl tlak na přímé rozmístění části sovětského pozemního vojska.Dalšími průvodními jevy bylo úsilí o odchod sovětských poradců, některá dislokačníopatření, rámcování útvarů na Slovensku atd.Velmi zajímavou problematikou v popisovaném období byly snahy a úsilí o vypracovánívlastní (národní) vojenské doktríny a strategie. Tyto snahy se nejdříve projevily v omezenémrozsahu. Ve snaze o respektování některých našich národních zvláštností (léta 1963–1964),zejména odpovědnosti za „přežití“ národa ve válce, a v souvislosti se složitostmi spojenýmipředevším s neúměrnými výdaji na obranu se však stupňovaly. Tomuto vzestupu pomohlyi existující rozpory při přejímání operačního plánu a plnění požadavků sovětského velenína operační přípravu státního území 85 . Problematiku vojenské strategie v období šedesátýchlet, kdy ve vojenské a politické oblasti bylo Československo v naprosté závislosti na vojenskédoktríně a strategii Sovětského svazu, nebylo jednoduché rozpracovat. Narušit tuto závislostbylo nemyslitelné. Bylo tomu tak i v případě knihy Vojenská strategie 86 od generála VáclavaVitanovského. Přestože jeho práce plně odráží zejména v ideologické oblasti charakter danédoby, jedná se o velmi cennou koncepci tzv. koaliční strategie. Práce se, bohužel, v původním584 Zkratka VČ je odvozena z ruského termínu „vysoko častotnaja“ (vysokofrekvenční).85 Například nepřiměřené a nesplnitelné požadavky na realizaci opatření k zajištění přesunů vojsk, na vyčleněníspojovacích kanálů apod.86 VITANOVSKÝ, Václav. Vojenská strategie koaličního pojetí (1968). Druhé, upravené vydání. Praha: Správastrategického rozvoje FMO, 1991.129