Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

strategie přelomu 20. a 21. stoletíIIIVálka jako pokračování politiky a přeměna války v mírPrincip „válka je nástrojem politiky“ si zaslouží bližší pozornost nejenom proto, že je pro strategiizcela zásadní, ale také kvůli skutečnosti, že častým opakováním se z něj stalo klišé a významtěchto slov se do značné míry ztratil. Podle Edwarda Luttwaka je válka funkční nástrojschopný řešit politické konflikty a nastolit mír, avšak pouze za předpokladu, že válečný střetbude ukončen až po dosažení kulminační fáze násilí, která vytvoří podmínky pro dlouhodobémírové uspořádání. Spotřebováváním a ničením materiálních i morálních zdrojů, potřebnýchpro pokračování války, válka brání svému pokračování. Válka přináší mír skrze úplné vítězstvíjedné strany, vyčerpání obou stran nebo vyvolá společensko-ekonomickou transformaci,která vyřeší příčiny války.Od vzniku OSN se však prosadila snaha přerušit války mezi slabšími státy vnějším zásahem,a to co nejdříve po vypuknutí. Dohodnutá příměří jsou oběma stranami využívána jako obdobíposilování bojových kapacit a přípravy na pokračování války. A jelikož většina příměřínení následována mírovou smlouvou, ve svém důsledku válku prodlužují a zvyšují utrpení,protože chrání slabší stranu před uznáním porážky a přijetím ústupků. Vměšování supervelmocíjiž není na rozdíl od doby studené války ospravedlněno snahou zabránit eskalacikonfliktu mezi bloky. Pokračování intervencionismu v dnešním mezinárodněbezpečnostnímuspořádání je především reakcí na tlak občanů-diváků citově zasažených krutými výjevy válkyzprostředkovávanými médii.Státy intervenují do cizích konfliktů především nepřímo pod záštitou multilaterálních organizací,nejčastěji OSN. Přítomnost sil na udržování míru na jedné straně mění chování obyvatel,kteří nesledují přirozený instinkt odejít z oblasti konfliktu a rozptýlit se a zůstávají v nebezpečnémprostředí, na druhé straně však tyto jednotky nejsou schopny civilisty ochránit. Vojenskéorganizace, především NATO, by byly schopné přerušit násilí. I když by tím stejně jako u vnucenéhopříměří prodloužily období války, mohly by alespoň účinně chránit civilisty – pouzevšak za podmínky, že by byly ochotné akceptovat rizika spojená s bojem, což se neděje.Za destruktivní považuje Luttwak i působení humanitárních organizací provozujících uprchlickétábory. Ačkoliv jsou tato zařízení podle západních kritérií velmi primitivní, v místech,kde působí, nabízejí uprchlíkům vyšší životní úroveň, než na kterou byli zvyklí: pravidelnoua bezpracnou stravu, lékařskou péči a vzdělání. Tato koncentrace národnostních menšin, napříkladPalestinců v Libanonu, Sýrii, Jordánsku, Gaze a na Západním břehu Jordánu, bráníintegraci uprchlíků do jiných společenství a je základnou radikálů. Izolace uprchlíků, jejichvytržení z normálních společenských a pracovních vztahů má za následek petrifikaci revanšismu,která překáží ukončení konfliktu.V důsledku toho, že nevládní organizace jsou jednak bezbranné, jednak se snaží být zadobřese všemi stranami konfliktu, jsou jejich zařízení a poskytovaná pomoc dostupné i pro bojovníky.Tato zvláštní forma materiální pomoci oddaluje vyčerpání jedné ze stran, které by ji donutiloakceptovat porážku.Vnější intervence blokují transformační působení jak rozhodného vítězství, tak bojového vyčerpání.V zájmu ochrany trpících lidí tak v řadě případů není intervence, ale naopak zdrženlivost.Koncepce OSN pro poskytování podpory uprchlíkům by měla být změněna tak, abypouze krátkodobá pomoc byla rychle následována repatriací, rozptýlením v populaci, neboemigrací. Pouze tak bude moci válka plnit svoji skutečnou funkci, jíž je nastolení míru. 1657165 LUTTWAK, Edward N. Give War a Chance. Foreign Affairs, roč. 78, č. 4, červenec–srpen 1999, s. 36–44.197