Vojenská strategie 2008 - Ministerstvo obrany

IIIVojenská strategie7a vlád, přestože si toho nemusí být vědomi. Jelikož pouze zdánlivě nesoudržná a protichůdnápolitika může být schopna čelit účinkům paradoxní logiky a nastolit harmonii v obou dimenzích,je v demokratických zemích obtížné pro strategii odporující měřítkům lineární logiky„zdravého rozumu“ nalézt politickou a veřejnou podporu. Kvůli omezenému prostoru pro paradoxníakce se proto demokracie nemohou spoléhat na manévr a vítězství pomocí vyčerpánínepřítele, což předpokládá dosažení převahy v mobilizovaných zdrojích. Avšak stejně jako zákonyfyziky platí pro všechny bez ohledu na to, zda je znají, i strategická logika ovlivňuje vedenístátů, přestože o strategii nic neví: důsledky toho, co činí, jsou předurčeny paradoxní logikoumařící očekávanou kontinuitu a lineární vývoj. 161Veškeré aktivity spadající pod strategii jsou komplikovány tím, že jsou vedeny vůči protivníkovi,který není pasivní, ale reaguje: užívá svoji vlastní sílu, zbraně, vůli a mysl. Jeho schopnostreagovat může snížit překvapení, k jehož dosažení slouží využívání paradoxních voleb. V okamžiku,kdy je protivník překvapen natolik, že ztrácí schopnost reagovat a stává se pouhýmsouborem pasivních cílů, je strategické jednání s paradoxní logikou v daném čase a prostorunahrazeno pouhou jednoduchou správou. Logikou střetu se stává lineární logika průmyslovéprodukce s běžnými kritérii výrobní efektivity. Za každou paradoxní volbu učiněnou s cílemzískat výhodu se ovšem platí – větší či menší ztrátou síly. Právě ztráta síly je charakteristickýmprvkem manévru: formy paradoxní akce snažící se obejít protivníkovy silné stránky a využítjeho slabiny. Vedle manévru slouží k získání výhody i další paradoxní volby: utajení a klamání.Klamání však vyžaduje odvedení lidských a materiálních zdrojů z klíčových aktivit,čímž snižuje bojový potenciál. Dovedena do extrému mohou klamná opatření vyčerpat hlavnístrategické aktivity natolik, že způsobí jejich neúspěch. Ačkoliv nepřítel bude překvapen,paradoxní logika změní úspěch v porážku. Zatímco ztráta určité části síly je jistá, úspěšnépřekvapení nikoliv, a proto s sebou paradoxní akce nesou větší či menší riziko.Jiným druhem rizika je organizační riziko, které roste s tím, jak se plány a akce odklánějíod nejjednodušších postupů. Organizační riziko neplyne z reakcí protivníka, ale z vlastníchchyb, nedorozumění, zdržení a z mechanických selhání. Úměrně snaze snížit očekávaná bojovárizika nějakou paradoxní akcí – manévrem, utajením, klamem – roste složitost akce a tími organizační riziko. Tření, průvodní jev každého pohybujícího se mechanismu, je u strategickéakce v důsledku její mimořádné složitosti natolik vysoké, že přirozeným stavem vojenskýchsil jakékoliv velikosti je paralyzovaná nehybnost. Každá součást komplikovaného strojese může porouchat a přitom naplnění plánu závisí na perfektním fungování všech složek.Navíc souhrn frikcí je více než jejich pouhý součet, protože spolu reagují a násobí se. Lze očekávat,že protivník bude, s cílem oslabit akci, usilovat o zvýšení tření. Výhody překvapení jsoutak snižovány jak ztrátou bojového potenciálu, tak růstem organizačních rizik. Nejvíce můžezískat použitím paradoxních akcí a technik materiálově slabší strana, která se obává přímékonfrontace síly, přestože vedou k dalším ztrátám síly.Přirozenou tendenci přeměny v protiklad lze zvrátit pouze permanentním úsilím. Jenomtak se vítězství, například ve formě rychlého postupu při bleskové válce, po dosažení kulminačníhobodu nezmění v porážku způsobenou logistickými problémy a vyčerpáním vojsk.Vítězící armáda musí s rostoucím úspěchem zvyšovat svoje úsilí jenom proto, aby udrželasvé zisky. Zatímco vítězství potvrzuje procedury, strukturu, taktiku a metody vítězné armády,161 Tamtéž s. 50, 57, 258–261.194