Liečivé rastliny v meniacich sa environmentálnych podmienkach

Vliv abiotických a biotických stresorů na vlastnosti rostlin 11.5.2005
Nahosemenné rostliny se rychle rozvíjely a šířily, v karbonu, předposlední periodě
prvohor, již byly důležitou složkou flóry a během druhohor (248 – 65 mil. let) její složkou
dominantní. Koncem druhohor začaly být pomalu vytlačovány lépe vybavenými rostlinami
krytosemennými. V současnosti jsou v přírodě poměrně hojně zastoupeny současnými pokročilými
jehličnany.
Kapraďosemenné rostliny se vzhledem podobaly kapradinám, nesly listy kapradinového
typu, ale stavba kmene a rozmnožovací orgány odpovídaly již nahosemenným rostlinám. Během
celosvětových klimatických a pravděpodobně i jiných změn v permu (před 290-248 mil. let) se
adaptovaly i na sušší přirozené prostředí. Permská globální krize byla dosud největší krizí na Zemi.
Příčiny jsou zatím nejasné, jisté je pouze, že celosvětově v té době vládlo extrémně suché klima,
doprovázené největším vymíráním živých organismů za historii Země. Schopnost adaptace na sušší
prostředí umožnila kapraďosemenným rostlinám krizi přežít. K těmto rostlinám patřily i opadavé
dřeviny, které v podmínkách tehdejšího mírného klimatu tvořily uhlotvorné lesní porosty. Vymřely
až koncem druhohor, v křídě.
Cykasovité rostliny se vyvinuly ve svrchním karbonu, s hlavním rozvojem v druhohorách,
vlastní cykasovité přežily až do současnosti. Jsou to stromy s kmenem, který je často zkrácený
někdy i podzemní, málo nebo vůbec nevětvený a nesoucí na vrcholu vějíř jednoduše zpeřených
nebo celistvých, obvykle kožovitých listů. U benetitů, dnes již zcela vymřelých cykasovitých rostlin
se tvořily šištice, které svým uspořádáním již připomínaly květy. Nepravé jednopohlavné nebo
oboupohlavné květy se neotevíraly a podle přítomnosti drobných otvůrků byla vyslovena
domněnka, že se do nich hmyzí opylovači pravděpodobně prokousávali.
V Evropě, tedy i na našem území, rostly cykasy ještě v třetihorách, teprve po ochlazení
odsud vymizely a dnes přežívají jako relikty v teplých oblastech ostatních kontinentů.
Mezi nahosemenné zahrnujeme i jinanovité rostliny. Tyto dřeviny se poprvé objevily
koncem prvohor a svůj zlatý věk prožívaly v druhohorách. Do dnešních časů přežil jediný rod jinan
(Ginkgo). Důležitým znakem u jinanovitých rostlin bylo, vlivem velmi suchého životního prostředí,
zmenšování listové čepele, které vyvrcholilo u pokročilých jehličnanů vznikem druhotně
zmenšeného jehlicovitého nebo šupinatého listu.
Součástí karbonských močálů byly koncem prvohor vymřelé jehličnaté rostliny – kordaity.
Byly to rostliny vysokého i nižšího stromovitého vzrůstu s pentlicovitými listy délky několika
decimetrů vyrůstajícími ve šroubovici, žilnatina na listech probíhala souběžně podobně jako u
jednoděložných rostlin. Kořeny stromů byly chůdovité, přizpůsobené životu v močálovém
prostředí. Samčí i samičí šištice byly vzhledově podobné klasům.
Nejpokročilejší třídou nahosemenných rostlin jsou jehličnany, které spolu s kordaity jsou
řazeny mezi jehličnaté rostliny. Jejich vývoj probíhal od prvních doložených primitivních zástupců
371