Liečivé rastliny v meniacich sa environmentálnych podmienkach

Vliv abiotických a biotických stresorů na vlastnosti rostlin 11.5.2005
Vzrůstající hustota půdy je dána snižující se pórovitostí půdy a snižující se vodní
kapacity, a vede k omezení možností růstu kořenů. Svrchních 20 cm půdního profilu je
nejdůležitějších, jelikož většina stromů má většinu kořenů v této zóně (Sands and Browen,
1978; Kozlowski, 1999).
Kmen a kořeny vykonávají mnoho funkcí rozhodujících o růstu a přežití rostliny. Jde o
příjem vody jemnými kořeny a transport xylémem do listů, které zabezpečují fotosyntézu pro
celý organismus. Bez rychlé a průběžné dodávky vody jsou ohroženy vyschnutím a
poškozením fotosyntetických struktur (Kramer and Boyer 1995). Mnoho autorů se zabývalo
charakteristikami vodního transportu od báze kmene k vrcholu stromu (např. Zimmermann
1983), avšak polovina vodivé dráhy zůstává neprobádaná. Týká se to zejm. druhů, které mají
hloubkové kořeny (Canadell et al. 1996, Schenk and Jackson 2002).
Můžeme odlišit dvě skupiny jemných kořenů a to dlouhé (long) a krátké (short).
Anatomicky jsou velmi rozdílné a vykazují různou míru prodlužovacího růstu. Dlouhé kořeny
jsou charakteristické sekundárním růstem; jsou diarchní až polyarchní u jednoděložných a
mají kořenovou čepičku. Krátké kořeny jsou monoarchní, rostou pomalu, bohatě se větví a
radiální růst je nízký (Hatch a Doak 1993).
Struktura xylému je maximálně přizpůsobena hlavní funkci tj. transportu vody ve
větším množství na dlouhé vzdálenosti pod negativním tlakem. Dospělé tracheidy a cévy jsou
mrtvé buňky se zachovalými buněčnými stěnami a u krytosemenných jsou propojeny v síť
připomínající vodovodní potrubí. Protoplast není nutný pro posílení nebo dosažení pasivního
transportu, naopak toku vody by bránil. Buněčné stěny vodivých drah xylému jsou obvykle
lignifikovány a sekundárně ztloustlá lamela vykazuje různé typy ztluštěnin a ztenčenin. Jejich
pevnost a pružnost je nutná k odolaní změnám negativního tlaku. U některých dřevin mají
stěny vodivých drah zároveň funkci mechanické-nosné opory těla rostliny např. kmeny
jehličnanů. Stavba se pak označuje jako homoxylická. Jejich dřevo tvoří převážně tracheidy,
které nemají příčné přepážky perforovány – nelze je přirovnat k potrubí – a vodu vedou jen
dvůrkatými ztenčeninami na radiálních stěnách. Rozsah průměru vodivých drah je od 5 µm
(tracheidy) u jehlic až přes 500 µm u cév – trachejí tropických lián. Ještě větší rozdíly jsou
v délce od několika mm u tracheid až přes 10 m u trachejí kruhovitě pórovitých dřevin.
Jednotlivé vodivé dráhy jsou propojeny vertikálně i horizontálně a vytváří komplexní síť od
nejjemnějších kořenů až ke koncovým žilkám resp. anastomózám v listech. Voda protéká
horizontálně mezi vodivými drahami přes ztenčeniny buněčných stěn (tečky, dvojtečky)
Funkce těchto teček se dá přirovnat k tlakovým ventilům umožňujícím průchod vody mezi
funkčními drahami, ale v případě poškození zabraňují vniknutí vzduchu a tím přerušení toku.
96