VEDA VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED

NAD MLUVOU MĚSTA BRNA. ZDROJE – STAV – VÝVOJ
ostrova. Obyvatel města byl nutně pasivně bilingvní a podněty obou jazyků získávalo
dítě stejně přirozeně, jako se učilo jazyku samému: nešlo tedy o řízený proces
vedoucí k vědomému odlišení jazyků, tj. nemohla existovat ani přesná hranice
mezi „domácím“ a „cizím“ vyjádřením, kterou pociťujeme dnes. Jen jeden z jazyků –
jazyk osvojený ve škole – zvládal uživatel i v psané podobě. Z toho zřejmě – vedle
důsledků germanizačního tlaku, který na přelomu století ve městě sílí – vyplývají
častěji citované údaje o národnostním složení obyvatelstva Brna: r. 1900 zde žije
64 % Němců, ale jen 36 % Čechů; další Češi zde bydleli přechodně nebo do práce
docházeli. Město zřejmě rychle integrovalo přistěhovalce, v témž roce mělo domovskou
příslušnost v typicky českých mimobrněnských okresech Moravy 25,7 %
jeho obyvatel. Poměr národností se mění v jádru města až po roce 1918, a to – aniž
by došlo k výraznější vlně stěhování do Rakouska – na přesně opačný. Svědčí to
přinejmenším o národnostní nevyhraněnosti většiny obyvatel města. Jeho český
charakter později posiluje připojení okolních vesnic, většinou českých (viz výše),
další přistěhovalectví, a také menší natalita německého obyvatelstva. Sama bilingvní
komunikační sféra se rozpadá již na přelomu století, proces se prohlubuje
ve 30. letech a 2. světová válka uzavřela svými důsledky samu existenci vícenárodnostního
Brna. V poválečné situaci obyvatelé německý původ ze známých důvodů
raději tajili a to také kontinuitě jazyka města nepřispělo.
Tvář mluvy města, která z tohoto prostředí vzešla, nese stopy všech zdrojů.
Její původní podoba je samozřejmě ztracena, souvislé texty běžné mluvy minulých
století nebyly zaznamenávány a soukromé dopisy – pokud jsou k dispozici
– byly psány v podstatě jazykem osvojeným ve škole. Oporou tu není ani jinak
spolehlivý Bartoš (1896); sama lingvistika sice obrací pozornost k reálně existující
mluvě už od romantismu, v multikulturním prostoru střední Evropy však –
opět ve shodě s romantickou představou národa – k jazyku „čistému“, lidovému
a tím mluva Brna nemohla být ze dvou zásadních důvodů: byla mluvou města,
jehož běžní obyvatelé nebyli chápáni jako „lid“ v etnografickém smyslu slova,
a byla mluvou města česko-německého, dokonce vnějškově německého, kde
bylo těžké „čistou“ českou řeč hledat. Na počátku tohoto století, kdy ještě trval
kontinuální vývoj města, nezachytilo jeho mluvu ani žádné literární dílo: k dispozici
je jen pozdní literární stylizace a několik dialogů v humoristické literatuře,
protože běžná mluva města byla, podobně jako mluvy mnoha jiných měst,
dík své jazykové nevyhraněností pro pozorovatele spíše komická. V době, kdy
se zájem o mluvu měst utvářel (v české situaci se sluší připomenout Běličovu
z r. 1962 a jím podnícený soustavnější výzkum), zůstaly z původních zdrojů
stať
jen dozvuky. Můžeme je najít jak v stavbě gramatické řeči, tak v jejím lexiku.
69