VEDA VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED

PROBLÉMY MLUVENÉ ČEŠTINY V PRAZE
k obrození SČ odhodlala, musela být novátorská hlavně v obohacování slovní
zásoby, ale v tvarosloví se raději vrátila k úzu klasickému. Ten se v běžné mluvě
nevžil, ale OČ se od té doby v různých ohledech k SČ velmi přiblížila (už po řadu
generací ustupují stovky lexikálních germanismů – štruzoky, hausmajstři, líbesbrífy,
štamgasti – a dnes se už pomalu ztrácejí i ouvozy, ouly, vejslužky
a rejpalové...). Z druhé strany se i SČ zbavuje mnoha čistě knižních tvarů (dávno
zmizely tvary jako oři, mištička, dnes už se jen omezeně vyskytuje např. psáti,
mohu, kupuji). Šíří se zdravé povědomí o tom, že vedle opozice mezi jevy spisovnými
(„správnými“) a ostatními jsou důležité i funkční rozdíly mezi jevy hodícími
se do toho či onoho stylu, prostředí atd. Tento vývoj, ve kterém umělecký
dialog hraje význačnou roli, směřuje k dalšímu oboustrannému sbližování SČ
a OČ. Snad tak čeština po dalších dvou nebo třech generacích dospěje ke stavu,
ve kterém rozdílné postoje mluvčích k otázkám spisovnosti v běžném hovoru
nebudou takovou překážkou jako dnes, protože rozdílů mezi hlavními variantami
češtiny bude dál ubývat.
Základní směr vývoje rozvrstvení češtiny tedy postupuje od starého stavu
blízkého diglosii přes existenci lokálně úzce omezených i obecnějších útvarů
k situaci, pro kterou je charakteristická stylová stupnice. Tento proces ovšem
zdaleka nemůžeme považovat za dokončený, ale jeho základnímu směru odpovídá
i vývoj diskusí mezi lingvisty:
M. Vey, který sbíral v Praze ve dvacátých letech materiál pro soustavné
zpracování tvarosloví běžně mluvené češtiny (vydané až v r. 1946), byl ještě osamocen.
V r. 1932 došlo ke známému vystoupení Pražského lingvistického kroužku
proti purismu a brusičství, které sehrálo podstatnou roli v přístupech ke
kultuře jazyka. Pak psal Havránek (1934) o neplně spisovné hovorové vrstvě (ve
které se jako stylově příznakové uplatňují prostředky OČ); později upozornil
Havránek (1955) na existenci „vyšší“ vrstvy OČ, ze které OČ čerpá a obrozuje
se. V zahraničí podobné aspekty zdůrazňovala jeho žačka A. Širokova a velký
význam mělo Kučerovo (1955) vystoupení s materiálově doloženou tezí o oscilaci
prostředků SČ a OČ v běžné mluvě. V letech 1961 – 63 už došlo k širší diskusi
ve Slově a slovesnosti, ve které se některé otázky vyjasnily. J. Bělič usiloval
o zvýšení „mluvnosti“ SČ i o výzkum běžné městské řeči (v tom vykonali mnoho
M. Krčmová, B. Dejmek a další). Pak už u nás i v zahraničí přibývaly práce,
ve kterých se psalo a píše o střídání a snad i „míšení“ útvarů. Řada tvarů, které
jsme se my starší ve škole odnaučovali, byla už v nových mluvnicích češtiny
uznána za spisovné, vhodné aspoň pro běžný hovor. Dnes už je tak odstraněno
mnoho dřívějších mezer, ve kterých SČ neměla (aspoň ne ve své kodifikované
77