VEDA VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED

PETR SGALL
podobě) tvary stylisticky bezpříznakové, takže se za spisovné označovaly jen
tvary více méně knižní; viz jevy jako: nemoce, nemocích, mastě, mastích apod.,
říct, moct, můžu, můžou, děkuju, děkujou, kupuju, kupujou atd., objetí, tisknutí
atd., souvisejí, musejí, tadys byl, tu knížkus mi dal, dej mně to, mě dnes viděl (tj.
nepřízvučné mně stejně jako mi a přízvučné mě stejně jako mne), bez třech, bez
čtyřech, ho (i pro neživotný a střední rod).
Na pořadu jsou nebo snad v dohledné době budou další jevy; tak bude
možné vyřešit aspoň některé z dnešních výš uvedených rozdílů, bolestných
z hlediska „mluvnosti“ (neexistence stylově neutrálních tvarů v SČ) i z hlediska
neshody v postojích mluvčích, „neřešitelnosti“ (jak uvádí Čermák, 1997, každá
změna kodifikace přiznává status spisovnosti něčemu z toho, co minulá zavrhla).
Důkladné zpracování vztahů mezi různými vrstvami češtiny, navazující na
přístup PLKu i na Stichovo nové hodnocení barokního a osvícenského období
vývoje češtiny, 1 bylo podáno v knize P. Sgall et al. (1992). V přehledné podobě
shrnují její obsah P. Sgall a J. Hronek (1992); srov. i Z. Starý (1994, zejm.
s. 30n. a 115), kde jsou ale upřílišněné formulace o „selhání funkcionalismu“ –
vždyť zásady funkční lingvistiky jsou podstatně širší a úspěšné, i když často nebyly
formulovány s plnou explicitností a jednotou, ani důsledně dodržovány.
I v anketě obnoveného PLKu (viz Dokulil a Sgall, 1992) se znovu potvrdilo,
že si mnozí mluvčí jsou vědomi přirozené tendence k dalšímu sbližování obou
hlavních útvarů češtiny. Tuto tendenci je třeba podporovat ne s pomocí předpisů,
ale úplnějším informováním o jazykové situaci, výkladem o tom, jak je možné
dnešní mezery ve spisovné normě postupně odstranit a přispět k posílení hovorové
češtiny, k vytvoření plnohodnotné hovorové vrstvy, jakou národní jazyk potřebuje.
Někteří badatelé už se dnes vyslovují v tom smyslu, že v nynější situaci
češtiny už o členění na útvary nejde. To by znamenalo, že přeměna od staršího
1 A. Stich přispěl k lingvistickému uplatnění pohledu na české dějiny, který vidí pojetí Palackého
a Masarykovo jako jeden z možných výkladů, zejména nejen „pracemi posledních let“ (jak píše
Kořenský 1997, s. 36), ale už od let šedesátých, kdy nebylo snadné jeho práce uveřejňovat; snad
poprvé se to, ovšem jen v malém měřítku, podařilo v interním sborníku MFF věnovaném P. Trostovi,
viz Stich (1987); není divu, že se o nich i dnes ještě poměrně málo ví. I toto spojení však ukazuje,
že mezi Kořenského „druhým“ a „třetím“, stichovským, „způsobem chápání teorie národního jazyka“
od počátku nebyla žádná přehrada; Stichova stať (malý úsek daleko většího rukopisu) tehdy
byla do sborníku zařazena z iniciativy autora tohoto článku, a v jeho překladu do angličtiny. Jak uvedli
P. Sgall a J. Hronek (1992, s. 97), úvahy o těchto aspektech vztahu mezi historií národa a jazyka
(vztahujících se k tomu, co Z. Starý nazývá „syndromem národního údělu“) mají blízko k starším
postojům Patočkovým.
78