VEDA VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED

PETR SGALL
skupina mluvčích útvaru měla svůj jediný idiolekt, že by jevy jednoho útvaru
nepronikaly do sféry jiného ap. – to jsme právě vždy vyvraceli; vždyť jedním
z výsledků diskuse o mluvené češtině v SaS začátkem šedesátých let bylo právě
široké přijetí dnes už nesporného faktu, že se OČ liší od tradičních místních nářečí
mj. v tom, že se její koncovky běžně uplatňují i v tvarech odborných termínů.
Ostatně, mluví-li se někdy o diglosii v dnešní češtině a zároveň o neexistenci
OČ jako útvaru, je namístě otázka, mezi čím je ta diglosie; odpovídá-li SČ
Fergusonově normě H, co je protějškem jeho L?
Nejednotnost, variantnost OČ není silný argument proti uznání OČ jako útvaru,
už proto, že ani spisovná norma není jednotná, i v ní jsou oblastní rozdíly,
a v zásadě nijak citelně nevadí: nejde jen o známé územní rozdíly jako moravské
nazhledanou, k Máni, ale máme ve spisovné češtině i další „východní“ varianty
(s různým územním rozhraničením) jak v tvarosloví, jako dej mně to, byls, tátus
potkal, tak ve slovníku, např. truhlář/stolař, prkno/deska, úkol/úloha atd. atd.
Tyto rozdíly podrobněji probírá (a až nadmíru zdůrazňuje) B. Frei (1997), který
soudí, že u lexikálních jevů probíhá zřetelná hranice po linii jdoucí západně od
Opavy, Olomouce, Brna a Znojma; jeho podněty by stály za podrobnější rozbor
a diskusi. Píše-li O. Uličný (1998), že „spisovná čeština ...má obě části území
sjednocovat, nikoli rozdělovat,“ chce snad působit proti spisovnému užívání tvarů
jako byls, stolař? Vždyť sám (1995, s. 24) připomíná rozdíly týkající se spisovného
moravského jako dítě spadne, umývá si ruce, utíká.
Jak už řečeno, proces postupného splývání SČ a OČ do jediného útvaru
(s bohatstvím stylisticky odstíněných hodnot) ještě není u konce, ale pokročil už
daleko. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (která je ostatně v určitém ohledu
obdobou předstrukturální ‚správnosti‘) už není pro rozvrstvení češtiny tak
základní, jako bývala (tak snad můžeme chápat i některé formulace Kořenského
1997), v mnoha ohledech už jde o hlavně o rozdíly funkčních stylů (jak v oblasti
lexika a větné stavby, kde jsou systémové rozdíly mezi útvary spíš jen na okraji,
tak u výše uvedených tvaroslovných jevů přijatých do spisovné normy). Jinak
řečeno, šedá zóna jevů na pokraji spisovnosti je čím dál zřejmější a důležitější,
a proto nabývá na aktuálnosti její studium.
Další sblížení je třeba podporovat ne s pomocí předpisů, ale úplnějším informováním
o jazykové situaci, výkladem o tom, jak je možné dnešní mezery ve
spisovné normě postupně odstranit a přispět k posílení hovorové češtiny, k vytvoření
plnohodnotné hovorové vrstvy, jakou národní jazyk potřebuje. Tzv. jazykové
veřejné mínění (viz Daneš, 1988) se vyvíjí a lingvisté ho mohou prostřednicvím
školy i poradenské a redakční činnosti více méně účinně a široce ov-
80