VEDA VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED

PROBLÉMY MLUVENÉ ČEŠTINY V PRAZE
členění národního jazyka na útvar spisovný a na lokální nářečí (které dosud
převládá slovenštině ve a většině ve ostatních slovanských jazyků) přes obrozenské
období blízké k diglosii dospělo postupným sbližováním obou centrálních
k plné převaze členění funkčního. Pro takový stav je typická přítomnost
útvarů
různých stylových stupnic, ve kterých mají jednotlivé jevy neutrální nebo příznakové
slohové hodnoty. Nejvýrazněji se v tomto smyslu vyslovil N. Bermel
(1998), který ovšem vychází z toho, že se výzkum mluvené češtiny do značné
míry soustřeďuje na popis kolísání SČ mezi OČ a a na diskuse o odpovídajících
stupnicích jevů. Ale podobné zaměření má i Danešova (1995, s. 8) formulace,
podle níž OČ je jen „jistý soubor některých alternativních paradigmat hláskových
a tvarových“; míněna je zřejmě tu OČ ne jako celek (tu Daneš, 1997, s. 16
výstižněji charakterizuje jako „vlastní mateřštinu“ jejích mluvčích), právě ale
(už) malý rozdíl mezi OČ a SČ. relativně 2 Také souhrn Nebeské (1996) vyznívá
tak, že by snad bylo možné dnešní stav rozvrstvení češtiny popsat základě na
členění stylistického, bez dělení na jednotlivé útvary.
Domnívám se, že vývoj, který k takovému stadiu směřuje, ještě zatím tak
daleko nedospěl a že s členěním na jednotlivé moravské dialekty a/nebo interdialekty
i SČ na OČ a zatím počítat musíme (pokud cudně se nevyhýbáme termínu
OČ, pokračujíce tak v zavírání očí před „nepatřičnou“ realitou). K pojmu
‚útvar‘ bych rád poznamenal, že ho Havránek vytvořil jako zobecňující pojem
pro nářečí, spisovný jazyk a další obdobné systémy, které dnes v rozvrstevení
jazyka existují potenciálně jako samostatné, úplné jazykové celky („vlastní mateřštiny“).
Takový pojem je nezbytný pro popis stratifikace národního jazyka
tam, kde se v ní už projevuje posun od staré situace dané jen existencí lokálních
nářečí a spisovné normy. Tento přístup tedy nepředpokládá (jak se snad domníval
Daneš, 1995, s. 9) „že daná skupina jazykově je méně více homogenní (a to
jak v tom smyslu, že neexistují podstatnější jazykové rozdíly mezi jednotlivci,
i tak, že jazyk téhož mluvčího jakožto reprezentanta dané skupiny zůstává ve
všech situacích zhruba týž).“ Kdo by chápal ‚útvar‘ krajně takto úzce, nemohl by
psát s Kučerou o oscilaci, s Hammerovou aj. o kódů střídání (‚switching‘ není
jen ‚přepínání‘, např. bychom těžko česky mluvili o přepínání partnerů). Že by
2 K základním vztahům (škoda, že pořád ještě ne docela zřejmým, v. např. nejasnou pozn. 3
u Müllerové a Hoffmannové ,1997, s. 45) patří to, že velké množství slov společné oběma útvarům
svědčí právě proti názoru, že OČ je jen souborem paradigmat. Z přináležitosti určitého slova nebo
tvaru k normě OČ nelze usuzovat, že v SČ tento prvek doma není (srov. velké množství slov a tvarů
jako stůl, židle, mít, dělat, jarní, i takových, které v SČ mají status hovorovosti, jako pitomost, náfuka,
moct).
79