Minority v subsytéme kultúry

Obývají centrální Vysoký Atlas oblast ležící směrem k bohatým vnitrozemským pláním a hlavnímu městu regionu, Marrákeši.Ne náhodou se regionu historicky říkalo „Atlas Marrákeše.“ Dnes tvoří alfu i omegu místního společenského a obchodního životaImlil, kde donedávna končila úzká asfaltová silnice. David Hart je definoval jako heterogenní klany, které mají společného nikolivpředka, ale místo, z něhož vyrostl duch celé kmenové organizace a jeho faktické vyjádření. 329Sami sebe nazývají etnonymem Imazighen („svobodní lidé“). Jako Berbery je pravděpodobně pojmenovali Arabové a totooznačení později přejaly indoevropské jazyky. Různé formy berberských společenství nalezneme od západního pobřeží Marokapo střední část Sahary, v Alžírsku, Egyptě, Tunisku a Libyi. Několik miliónů jich žije v Evropě, zejména ve Francii alžírští Kabylovéa v Nizozemsku Rífané z Maroka. Berbeři, Severoafričané se světlou pletí, patří mezi první obyvatele Maroka. Hovoří vlastnímjazykem, udržují vlastní specifické tradice a disponují vlastním historickým povědomím. Přesto nelze určit, kdo jsou a odkudpřišli. V okamžiku, kdy přijde řeč na původ Berberů, ocitáme se na půdě spekulací. Žádná berberská literatura neexistuje. Přibližněkolem roku 1200 př. Kr. se Féničané pátrající po nových kovech setkávají s lidmi, kteří uctívají slunce a obětují měsíci. Po několikaneúspěšných pokusech si je podmaní, populaci, kterou dnes nazýváme Berbery 330 (Shakespeare, 1991).Maročtí Berbeři nebyli vzhledem k relativně izolovanému životu v horách a venkovských oblastech, kde většina z nich sídlí,vystaveni masivnímu tlaku přímé transformace tolik jako Berbeři žijící v Alžírsku. Jak podotýká Clifford Geertz 331 , v období růstua upevňování státní moci kmeny nacházející se daleko od mocenských center alespoň formálně uznávaly svou podřízenost státu,v případě jeho oslabení ho plenily či dokonce uskutečnily převrat.Berbeři obývají údolí tvořící prstenec uvnitř štítů horského masivu Vysokého Atlasu od té doby, kdy byli z úrodných pobřežníchoblastí vytlačeni směrem do vnitrozemí arabskou populací, která se na jejich území natrvalo usídlila. Na příkrých kamenitýchsvazích postavili svá první obydlí a postupně začali považovat toto místo za svůj domov. Sídla vystavěná v závislostina podloží z kamení či hlíny jsou složená z geometrických domů s plochou střechou. Obklopují je terasovitá pole, která už zdálkysvou oslnivou zelení vystupují ze skalnatého povrchu a upozorňují na přítomnost člověka. Údolí Imlil (Vallée d‘Imlil) se rozkládápři úpatí hory J´Bel Toubkal 332 (4167 m) a tvoří ho jednotlivé vesnice, které jsou rozesety po svazích pohoří do čtyř světovýchstran. Nesou více či méně krkolomná jména: Tagadirt, Targa Imoula, Tamatert, Ait Souka, Arrhen, Mzik, Achain, Aremd. Aremd senachází v nadmořské výšce téměř tří tisíc metrů. Propojuje je síť zavlažovacích kanálů, které obklopují ovocné sady a rozložité korunyořechů. Soubory polí jsou zavlažovány v týdenních intervalech, každý den má pro zalévání vyhrazený jedna rodina. V údolížije přibližně sedm tisíc obyvatel. Horské klima s letními teplotami přesahujícími 30 °C a zimními klesajícími k nule s vydatnýmisrážkami v zimních měsících vyžaduje značnou adaptabilitu a přizpůsobení se i v materiální oblasti. Hliněné nebo kamennéstavby v teplých letních měsících poskytují žádoucí chlad a v zimě zase dostatečně kumulují teplo, takže činí pobyt uvnitř snesitelnýi přes nepřítomnost vytápění a skleněných tabulek v oknech. Domy v údolí stoupají strmě vzhůru, původní starobylé stavbyposkládané z kamení slepené hlínou, ty nejstarší jsou tmavě zbarvené obklopené poházenými, sluncem vysušenými kmenya větvemi stromů sloužícími na otop. Nad mnoha vesnicemi v okolí se tyčí ruiny původních opevněných kaseb 333 . Stavby vybudovanév posledních letech bývají vystavěny s využitím betonových cihel. Elektřina v Imlilu byla zavedena v roce 1997, vesniceAgens n‘Ouansa ve vedlejším údolí Ourika elektrifikována doposud nebyla. Přivedení vody do domácností bylo realizováno napočátku druhého tisíciletí, v Tagadirt Ait Ali v roce 2001. Kanalizace chybí, proto musel každý dům povinně zajistit výkop jímkyna prostranství před stavením.329 Podle Harta je klíčovým indikátorem heterogenity jméno kmenu, které je vzato z názvu lokality, v níž se vygeneruje pocit vzájemné loajality (MILLER, J. A.Imlil. A Moroccan Mountain Community in Change. USA: Westview Press, 1984). Ait Mizane jsou posledním výhonkem berberského osídlení oblasti. Tito potomcikmenů Masmuda, který osídlil Maghrib před příchodem Islámu v sedmém a osmém století našeho letopočtu. Ti po sobě nezanechali žádné písemnézáznamy, zmínky o jejich přítomnosti jsou součástí lidové slovesnosti zachycené ranými arabskými historiky. Ačkoliv se obecně má za to, že tyto kmeny jsoudemografickými předky obyvatel Anti-Atlasu a Vysokého Atlasu, neexistují přímé důkazy, které by toto jednoznačně potvrzovaly či vyvracely (MILLER, J. A.Imlil. A Moroccan Mountain Community in Change. USA: Westview Press, 1984).330 KEOHANE, A. – SHAKESPEARE, N. The Berbers of Morocco. London: Hamilton, 1991.331 GEERTZ, C. Interpretace kultur. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000.332 J'Bel znamená v místním dialektu Tashelhit „hora“, „pohoří“, nářeční výraz odvozený od arabského termínu jabal.333 Pevnost obehnaná hradbami, jež v dobách ohrožení sloužila jako před pustošivými nájezdy.174