Minority v subsytéme kultúry

pokládají za ukázku klasické antropologické práce. Takové pojetí terénních výzkumů pomohli zavést a rozvinout antropologovézvučných jmen, jakými jsou nejen Bronislaw Malinowski, ale také například Margaret Meadová, Edward Evan Evans-Pritchard,Alfred Reginald Radcliffe-Brown, Raymond Firth či třeba Kenneth Read. V závěru 20. století se tato časoprostorová lokalizovatelnostkultury rozpadla. Antropologové jsou přesvědčeni, že kulturní jevy nelze studovat jinak než z řady lokací současně, protoželidé obývající v určitém čase jisté místo jsou součástí globalizačních procesů, dochází ke zvýšenému pohybu lidí (transnacionálnímigrace), zboží (nadnárodní obchod) a idejí (internet a další média), přičemž dochází k časoprostorové kompresi a nárůstuvzájemné závislosti různých částí světa. Antropologie se proto musela přizpůsobit a přistoupit ke zkoumání lokálního globálně.Časoprostorové (de)konstrukce kulturyZaměříme-li pozornost na standardizované učebnice antropologie, nelze si nevšimnout, jakým způsobem podávají látkuo kulturách, kde antropologové uskutečnili terénní výzkum. Běžnou součástí učebnic jsou tzv. etnoprofily. Strukturovanou formoupodávají informace o místě, kde příslušníci dané kultuře žijí, subsistenční strategii, typu společnosti, velikosti populacea monografii, která shrnuje poznatky k určitému času o této kultuře. 116 Časoprostorová jednota v antropologii vycházela z pojetítěch druhých jako „lidí bez historie“. Etnografové zaznamenali zkoumané kultury v určitém čase a místě, tedy jistou etnografickoupřítomnost, podobně jako když malíř vytváří portrét. Kdo mu stojí modelem, nesmí se hýbat.Od začátku osmdesátých let se zvláště v americké kulturní antropologii vzmáhala vlna snah o retemporalizaci antropologie.Johannes Fabian (narozen 1937) se v díle Time and the Other (Čas a Jiný, 1983) zabýval analýzou konstrukce antropologickéhoobjektu prostřednictvím reprezentace času. „Čas je, stejně jako jazyk a peníze, nositelem významu, je to forma, jejímžprostřednictvím definujeme obsah vztahů mezi sebou a druhým“, zahajuje Fabian své úvahy o antropologii. 117 Jako úkol si zvolilrozbor dřívějších i recentních antropologických užití času v konstrukci předmětu studia. 118 Fabian je přesvědčen, že antropologovélokalizují „druhého“ do jinočasí, tedy do jiného času než je ten jejich, a pokládá to za mocenský základ oboru. „Nárokování simoci antropologií vzniklo v jejích počátcích. Patří k její podstatě a není to záležitost náhodného zneužití. Nikde to není jasnějividět..., než na tom, jaká užití času antropologie vytváří, když usiluje o konstituování svého vlastního předmětu – divocha,primitiva, druhého“. 119 V historickém ohlédnutí Fabian sleduje, kde a jak se zrodilo specifické užití času v antropologii a jehorozmanité projevy. Kořeny spatřuje na jedné straně v sekularizaci času v 18. století a na straně druhé v pojetí cestování jakozpůsobu (vědeckého) poznávání, které se plně prosadilo zhruba v téže době. Zvláště si cesty jako jistou formu rite de passageoblíbili angličtí gentlemani, jejichž častým cílem se staly římské starožitnosti. 120 Prostorem tedy putovali proti proudu času.K ražbě chápání přímé úměrnosti mezi odlehlostí v prostoru a vzdáleností čase zde přispěla naturalizace času, k níž došlo nejprvev geologii a biologii díky pionýrským pracím Charlese Lyella, respektive Charlese Darwina, jejichž myšlenky se staly inspirací prosociální evolucionisty. 121 Fabian přesvědčivě dokládá, že nejen klasický evolucionismus a difuzionismus, ale rovněž další antropologickésměry situují předmět svého výzkumu mimo čas. Nevyhnuly se tomu funkcionalismus, strukturální funkcionalismus, kulturalismus(konfiguracionismus) ani strukturalismus. „Stručně řečeno, funkcionalismus, kulturalismus a strukturalismus neřešíproblém univerzální lidské času, přinejlepším jej ignorovaly, v nejhorším případě popřeli jeho význam“. 122 Představitelé těchtosměrů se zaměřením na synchronní výklad kultury vzdali možnosti přiznat „druhému“ pobyt ve stejném čase, v jakém žije pozorovatel.Tento přístup nepokládá za omyl, nýbrž za rétorický, existenciální a politický prostředek vytvoření objektu výzkumu. Pro116 Srov. SOUKUP, M. – KONOPÍKOVÁ, M. Paradoxes of Contemporary Anthropology. In: Mediterranean Journal of Social Sciences, ISSN 2039-9340, 2013, roč. 4,č. 10, s. 457 – 464.117 Fabian, J. Time and the Other: How Anthropology Makes its Object. New York: Columbia University Press, 1983, s. ix.118 Tamtéž, s. X.119 Tamtéž, s. 1.120 BURKE, P. Variety kulturních dějin. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, kapitola 6.121 Fabian, J. Time and the Other: How Anthropology Makes its Object. New York: Columbia University Press, 1983, s. 13 – 15.122 Tamtéž, s. 21.75