Minority v subsytéme kultúry

i vraždění. V příběhu není nikterak idealizována. Vystupuje jako statečná bojovnice a věrná spolubojovnice. Nikdy se nevzdáa nepodřídí, ani pod hrozbou násilí a mučení. Odvede pronásledovatele daleko od ostatních rebelů, ale sama je chycena. Velitelvojáků ji chce přinutit, aby prozradila úkryt ostatních, a tak pobídne vojáky, aby si ji „podali“. Toto hromadné znásilnění je podleSpivak vyhrocenou kritickou subverzí epizody z Mahábháraty, kdy má být princezna Draupadí veřejně obnažena před královskýmdvorem; v eposu ovšem nejde o ponížení Draupadí, ta zde figuruje jen jako objekt a nástroj ponížení jejích pěti manželů. V eposuzdůvodněná, a tudíž akceptovaná polyandrie Draupadí je v povídce Debí představena jako hromadné znásilnění, což má svoulogiku – v klasickém příběhu se princezny také nikdo neptá a musí se stát manželkou pěti princů kvůli fatálně pronesenémuslovu jejich matky (vyřčené slovo nelze vzít zpět), ačkoliv princezna původně miluje jen jednoho z nich. V klasickém příběhuzachrání Draupadí před veřejným zneuctěním bůh Kršna a způsobí, že princeznino sárí je nekonečné, takže k veřejnému obnaženínedojde. Jedinou možnou reakcí princezny na toto ponížení je nářek. Naopak Dopdi v povídce nenaříká, nenechá se zmanipulovat,aby hanbu za znásilnění přijala jako svou hanbu; vrhá ji zpět na její původce, odmítne se poté obléct, tvářit se zkroušeněa jako by se nic nestalo. Stojí takto proti veliteli násilníků. Nemá strach; tváří v tvář neozbrojenému cíli pocítí poprvé strachnaopak velitel. Spivak k tomu dodává: Mahášvetina povídka tuto epizodu přepisuje. Muži snadno uspějí v tom, že Dopdi zbavíšatů – tím v příběhu kulminuje její politické potrestání představiteli zákona. Ona však zůstane veřejně obnažená, poněvadž na tomsama trvá. Povídka nedospěje k tomu, aby byla Dopdina cudnost zachráněna díky očekávanému zásahu dobrotivým božstvem, cožby zde mohl představovat spolubojovník v roli deus ex machina. Příběh naopak klade důraz na to, že v tomto bodě mužská nadvládakončí. (Spivak, Introduction. In, Debi, 2002: 11)Prostřednictvím zkušenosti (zřejmě nikoliv první) s brutálním násilím, jemuž se nepodřídí, se Dopdi stává aktérkou vlastníhoživota, nikoliv pouze pasivní obětí. Skutečnost, že Dopdi sama používá násilných metod boje, povídka neomlouvá, nicméněv daném kontextu je činí do jisté míry pochopitelnými.V citované interpretační analýze klade Spivak důraz na aspekt subverze pasivity a podřízenosti do aktivity a agentnosti.Zajímavým subverzivním motivem však může být i manželství obou hrdinek. Obě, princezna i Dopdi, hluboce milují; princeznaje nakonec nucena svou lásku rozdělit mezi pět manželů. Ve zmíněném rozhovoru (2006) komentovala Debí polyandrickémanželství Draupadí z Mahábháraty jako historický fakt rodinného uspořádání některých ne-indoevropských komunit na Indickémsubkontinentě, k nimž mohla skutečná princezna, která se stala předobrazem literární postavy z eposu, patřit. Paralelouk manželství princezny však není manželství rebelky, která naopak žije v přímo čítankově monogamním, láskyplném vztahus manželem a spolubojovníkem Dulnou. Zatímco princezna je svým pěti manželům plně podřízena a genderový vztah je zdehierarchický, v manželství rebelky panuje rovnost a sdílení. Paralelou k manželství princezny zde tedy není dokonalé manželstvírebelky (snad jediný idealizovaný prvek v příběhu), ale hromadné znásilnění.K dalším interpretačním liniím Spivak zde patří také postkoloniální perspektiva (Spivak 2002, ibid.). Tu rozvíjí ve vztahuk postavě velitele a jeho postoje vůči rebelům. Velitel se je snaží důkladně studovat a poznat, účelem však není porozuměnídůvodům, proč povstání vzniklo, nýbrž ovládnutí. Tato interpretace odkazuje jednak k vědění jako moci (viz Foucault), jednakk jevu vnitřní kolonizace a nadvlády majority vůči minoritě (dalitům).Epicko-lyrická báseň Malliky Sengupty Draupadījanma (Zrození Draupadí, Sengupta 1999: 11-12) modeluje jednotlivéscény i postavy podle klasického mytologického příběhu, na rozdíl od Debí je však nepřenáší do jiného prostředí (místa a času),ale představuje je v kritické parafrázi. Draupadí jako vypravěčka příběhu není ani umlčená, ani svůj osud nepřijímá jako povinnostoddané manželky; v tom se od svého klasického předobrazu odlišuje. Trpce vyčítá křivdu, které se na ní dopustili nejen nepřáteléjejích manželů, ale i oni sami tím, že připustili, aby se stala „kořistí“ hry v kostky. Zneužívání žen ve smyslu jejich objektivizacepak zobecňuje ve verši: „Vy muži bojujete a mstíte se tím, že zneužíváte ženy“ (Sengupta, 1999: 11). Brání se nařčení, že z nívnucená polyandrie udělala „děvku“, a nazývá „mužem-děvkou“ Karnu (jednoho z nepřátel), poněvadž „spí s mnoha ženami“(ibid.). Draupadí v básni nenalézá nikoho, kdo by se jí zastal, kromě boha Kršny, jehož nazývá svým „prvním přítelem“ (prathambandhu) (Sengupta, 1999: 12). Kršna zde vystupuje jako jediný spravedlivý muž (mužské božstvo) a slibuje Draupadí, že ti, kteříji ponížili, budou potrestáni. Na závěr básně se celá indická země sklání ke Kršnovým nohám. Můžeme to interpretovat v prvnímplánu jako zasloužené uctívání, ve druhém jako metaforizaci Draupadí coby Země-Vlasti-Indie.46